"Ano, mé filmy často překračují hranice. Ale nikdy to není samoúčelné," řekl režisér při své návštěvě karlovarského festivalu portálu iDNES.cz.
Často zdůrazňujete, jak jsou vaše filmy osobní. Nevyčítal vám někdo z vašeho okolí přílišnou indiskrétnost?
To je zajímavé, zeptat se takhle. Upřímně je skutečně možné, že jsem se mohl někdy někoho dotknout. Vybavuji si momenty, které mé okolí nepodávají zrovna lichotivě. Rozhodně jsem ale neměl v úmyslu komukoli ubližovat. Ve svých filmech často musím za hranici únosnosti, ale mám za to, že pokud je to v zájmu tématu, je to tak správně.
Skutečně neexistuje něco, přes co byste takzvaně nešel?
V rovině témat nejspíš ne. Všechno, co točím, jsou věci, které jsem zažil nebo aspoň viděl. Někdo to může nazývat indiskrécií, pro mě je to zkušenost. A záleží pouze na tom, jak ji podáte. Pokud mluvím o něčem hodně citlivém, do detailu promýšlím formu. Výsledkem musí být výpověď, která má význam - aby si diváci řekli: ano, je drsné, že je tak otevřený, ale jinak bychom se nedozvěděli to podstatné.
Záleží vám na tom, jak vaše filmy přijímají diváci a kritika?
Záleží mi na obojím, ale snažím se nenechat ovlivnit. Když píšu scénář, musím ignorovat okolí a soustředit se čistě na to, co chci vyprávět a sdělit. Co se týče diváků, rád si vyslechnu jejich názor, pořádám pro ně zkušební projekce, ale málokdy jsem ochotný něco měnit jen proto, že od nich nemám kladnou reakci. Co zbožňuji, jsou diskuze po filmu. Jezdím za diváky po celé zemi a dlouze si povídáme, žádné klasické festivalové čtvrthodinovky.
A co ty recenze?
Čtu je, i když si za to samozřejmě občas nadávám. Někdy hned druhý den po premiéře, jindy s odstupem. Mimochodem na divadelních kritikách jsem se naučil, že nejužitečnější je vrátit se k hodnocení toho, co děláte, až třeba po půl roce, ale přečíst si poctivě všechno. Udělal jsem to takhle během svého působení v německém divadle, kolegové mi připravili osmnáct šanonů s výstřižky, četl jsem je pět dní. Nebylo to jenom příjemné čtení, ale dalo mi hodně.
