Peklo je v podstatě úřad jako každý jiný, jen místo běžných dat se tu shromažďují, zakládají, váží a následně trestají hříchy, které v místních pobočkách zapisují pera z ocasu černého kohouta.
Když se jedno porouchá, pošle Lucifer vlastního syna, neohrabaného snílka oddaného více vlastním potrhlým vynálezům než tradičním pekelným kouzlům, aby doručil náhradní nástroj. Jenže jelimánek se nechá napálit prvním smrtelníkem, přijde o čertí brko, o svou „kápézetku“ neboli krabičku pekelné záchrany a ještě se zamiluje, tedy slovy svého otce „chytne poezii“.
To je jeden z půvabných jazykových žertů, které Čertímu brku sluší. Tedy varování před pozemským světem, kde vedle „poezie“ hrozí i nákaza sympatií, či ponížené titulování knížete temnot výrazy jako „Vaše ďáblorodí“ či „Vaše velkorohosti“. Se světem současných dětí se zase pojí pekelnické vymoženosti v podobě dotykového mobilu s rodinnými fotografiemi či šéfovské videokonference s podřízenými.
Osobní hrátky s technickými zlepšováky si mladý čert sice mohl odpustit, protože obdobně „moderně“ založených princezen či princů už televizní pohádky nabídly dost, ale to vzal čert – stejně jako fakt, že odcizená „kápézetka“ obsahuje vedle trikově vděčného šití horkou jehlou už jenom otřepané čáry jako ubrousek prostírající vybrané pokrmy nebo bezedný měšec.
]Více ruší, že kam čert nemůže, nastrčí vypravěče: dlouho trvá, než vysvětlí princip provozu, který se přitom z děje dá snadno vysledovat. V příběhu pro děti zarazí rovněž opakované „prd“, na druhé straně si nejmenší diváci vychutnají až přemrštěné množství zvířátek, ačkoli osel, štěňátka, koza či drůbež plní čistě dekorativní funkci.
Cina je dojemně klukovský jako vždy, Vetchý vyzařuje přirozenou autoritu, mezi lidskou cháskou vynikne po čertech rázná Jana Plodková. Herecky slabší, protože prvoplánově karikované, je lidské zlo, zejména epizodní poskoci se vyznačují laciným pitvořením.
Slušně se tu zpívá – až na krkolomné texty – a dokonce tančí, nejzdařilejší křepčení v balkánských rytmech předvedou čerti, když obsadí úředně vyklizenou hospodu. Plusové body završí stylizované kostýmy i rekvizity včetně náhradních rohů z klacků a filozofická debata, kam se čerti dostanou po smrti – že by do pekla? To všechno by vydalo na smířlivý lehký nadprůměr.
Jenže čiň čertu dobře, peklem se ti odmění, přičemž ono pohádkové peklo zosobňuje násilně roubovaná politická nota. Když do milé romantiky vpadnou zfalšované volby, lid volající po novém hlasování se umlčí pivem s buřtem zdarma a mocipán se chopí vydírání pomocí ukořistěných „svazků“, od té chvíle Čertí brko drhne, zplihne, vypadne z rytmu i nálady a klopýtá o poučky „nevěřte těm, kdo slibují ráj“. Neohrabané prvky plakátové agitky z Prezidenta Blaníka se prostě pohádkovému žánru brání a zmatená akční honička ve finále už nepomůže.
Jako se v případě klasických pohádek ošíváme u povinných budovatelských prvků, zde tkví ošidné čertovo kopýtko v politické proklamaci, jenže na rozdíl třeba od Šíleně smutné princezny není náznaková, statečná ani vtipná. Proč mají dobový aktivismus luštit děti za padesát let?
