Jde o druhý celovečerní snímek propojený s britskou televizní ságou a navzdory ohlašované nové éře se žádná skutečně radikální změna nekoná. Sága šlechtického rodu Crawleyů prostě pokračuje tak, jak ji fanoušci znají a milují, tedy v poklidném tempu, pečlivém retrostylu, s humornou nadsázkou a výtečnými herci.
Na svém místě zůstaly základní postavy v zámku i podzámčí, zůstal též scenárista Julian Fellowes, který seriál píše od jeho startu v roce 2010. Nastoupil pouze jiný režisér, Simon Curtis, jenž však už natočil jiné dobové projekty, jeho manželka Elizabeth McGovernová navíc hraje jednu z Crawleyových.
I po filmařské stránce zosobňuje Panství Downton: Nová éra jen jednu další televizní kapitolu, třebaže sleduje dvě souběžné dějové linie. Část rodiny se vypraví na jih Francie, aby zjistila skandálem zavánějící záhadu, proč tu babička zdědila vilu po dávném ctiteli, ostatní čelí nájezdu Hollywoodu, který si jejich sídlo pronajal k natáčení.
Přitom domácí motiv filmu ve filmu je zábavnější, protože „okupanti“, jak štábu přezdívá pán domu, vnesou rozruch i mezi služebnictvo okouzlené přítomností hereckých hvězd.
A třebaže též ve Francii se vyskytne noblesně jedovatá starší dáma, zdaleka nemá na britskou babičku v podání Maggie Smithové, která odmítá pomocné postrkování slovy „Nejsem závodní auto“ a své manželství popíše jako „štěstí na anglický způsob“, kdy si životní partneři sice nikdy o ničem nepovídají, ale navzájem si důvěřují. Škoda přeškoda, že takové postavy nemohou alespoň ve smyšlených příbězích žít navzdory přírodním zákonům věčně.
Právě babiččin názor „na filmech je nejlepší, že nejsou slyšet, a byly by ještě lepší, kdyby nebyly vidět“ trefně glosuje sice očekávatelnou, nicméně vždy znovu vděčnou zápletku založenou na přechodu od němého filmu ke zvukovému. Včetně kouzelně naduté, sebestředné královny stříbrného plátna, kterou řezavý hlas holky z ulice najednou zrazuje v budoucí kariéře, nebo názorných ukázek průkopnického dabingu, o náhodném přerodu plachého venkovského učitele v pohotového scenáristu nemluvě.
Vyprávění nesené ve slunečném valčíkovém rytmu se postupně propadá do přílišné skadkobolnosti završené hromadným milostným párováním napříč společenskými kastami i sexuální orientací. Jako v telenovele se dostane publiku všeho, co budí prvoplánové emoce, svatby, pohřbu, miminka i zodpovědně nenaplněných lásek.
Idyla se nastavuje vatou přímořských radovánek či dětských her v parku a vyloženě přes čáru se pak odehraje pohádkové zmoudření pyšné princezny díky školení proletářek z kuchyně.
Naštěstí má stále navrch tradice věcné zdrženlivosti, která kvůli penězům na opravu děravé střechy sice připustí dočasnou invazi hollywoodského cirkusu se zdvořilou laskavostí, a dokonce s usměvavým zájmem, avšak bere ji jen jako drobnou osvěžující epizodku v neměnném běhu věcí pod erbem předků.
Na Panství Downton: Novou éru se zkrátka příjemně dívá, protože si drží důstojnost, nadhled, vkus, vtip i styl a člověk má jistotu, že ho tvůrci nebudou zbytečně drásat.
Hrozivé nemoci jsou tu od toho, aby se vyléčily, příbuzní, aby si navzdory rozkolům pomáhali, a zdánlivé prohřešky na poli cti pouze proto, aby se uspokojivě vysvětlily. Přes veškerou vyrovnanost však jedna klíčová ztráta zamrzí.
