Pravda je, že ji divákům přizná okamžitě. Už scéna z dětství, kdy příští stíhačské eso, zatím malý lovec zvěře, uhání okouzleně na koni za letadlem na obzoru, ždímá prvoplánovou romantiku do posledního tónu vzlykajících houslí. A zároveň okatě sbírá sympatie pro následující výjev „deset let poté“, tedy již přímo z fronty. Tvůrci dobře věděli, jak nutně je bude hrdina potřebovat.
Komu držet palce?
Ač se na půdě prvního světového konfliktu cítí německá kinematografie jistěji, než kdyby zkoušela oslavovat letce hitlerovské éry, přece jen i v Rudém baronovi našlapuje hodně opatrně, aby nezrodila vyloženě krvelačného hrdinu.
Takže pilot odmítá vlastenecký patos a pro bojové akce razí heslo „Jsme sportovci, ne řezníci, střílíme na letadla, nikoli na letce“, což mu vynese konflikt s vlastním bratrem. Podobá se Old Shatterhandovi s erbem, jenže Matthias Schweighöfer v titulní roli výrazem nesplňuje zrovna mužný ideál; typově připomíná spíše hlavního aktéra Anglického krále Ivana Barneva.
Je těžké fandit nevýraznému protagonistovi kosícímu anglické soupeře, byť vždy v duchu fair play a s posmrtnými poctami včetně efektního věnce svrženého z letadla přímo do hrobu nepřítele. A ještě hůř se hledá oblíbená divácká pozice neboli „držme palce našim“.
Leda by se „naši“ vzali doslova; v Rudém baronovi se totiž vyskytuje několik českých herců. Hrdinného vojáka obejme s dojatými slovy „Vítej doma, synu“ jeho filmový otec Jan Vlasák a vyznamenání mu na půdě pražského Národního muzea předávají Josef Vinklář coby maršál von Hindeburg a Ladislav Frej jako císař Vilém II., o menších úlohách nemluvě.
Slova místo létání
Rudého barona sice zdobí i britské hvězdy, jenže Joseph Fiennes alias vzdušný soupeř-gentleman má roli víceméně čestnou a Lena Headey vyloženě osvětovou: její zdravotní sestřička totiž hrdinovi poskytne jen náznak lásky, zato nekonečné školení humanity. A nakonec mu čítankově otevře oči, když mu v lazaretu ukáže hrůzné důsledky války, jež pro něj z výšky vypadá jako hra.
Důkladně popisné „vycpávky“ děje a vypravěčská sterilita rodí o to únavnější otravu, že film nezachraňují ani letecké scény s vyčpělou vítěznou hudbou. Ještě výškové „kladení věnců“ nebo první bitva, kdy neviditelná eskadra jako by nastupovala přímo ze slunce, obsahují alespoň nápad, ale pak už má divákům stačit jen samo okouzlení leteckými záběry, ve kterých se věčně střídá celek mezi mračny s detailem ruky na řídicí páce. Navíc létání je ve filmu o letci kupodivu málo, spousta bojových scén se jen dodatečně odvypráví pomocí slov nebo mrtvých těl
Rudý baron zkrátka nemá ani na Tmavomodrý svět či Pearl Harbor – a kdyby byl o půl hodiny kratší, vůbec o nic by publikum neošidil.
