Pan Sylvester Stallone promine, ale pravým hrdinou a stvořitelem Ramba 4 není on sám, byť si přidělil scénář, režii i hlavní roli, nýbrž nenápadný řemeslník Sean Albertson; střihač.
Právě technické obory totiž činí z titulu Rambo: Do pekla a zpět profesionální podívanou - v daném žánru. To jest v akčním filmu, od nějž se nežádá zrovna složitá zápletka, natož charaktery.
Ale i přesto Stallone spáchal historku tak školácky jednoduchou, až se chce zvolat: Svatá prostoto! V první třetině padnou misionáři včetně sličné plavovlásky do zajetí barmských vojáků; ve druhé je Rambo se žoldáky osvobozuje; ve třetí se na uprchlíky pořádá hon. Toť vše, tak přímočaře na to jde Stallone-autor.
Výbuchy pyrotechniky i nesmyslů
Stallone-režisér zjevně viděl hodně špatných amerických filmů, neboť vypráví prostřednictvím nejklišovatějších klišé.
V úvodu shrne situaci v Barmě pomocí televizních zpráv, naváže brutální hrou vojáků se zajatci v zaminované bažině, kde hlavní zlosynové pokuřují doutníčky a nosí tmavé brýle, načež zamíří za Rambem do jeho samotářské přírodní idyly, na výminek do Thajska, kde coby rybář-lukostřelec rozdává úlovky a mazlí se s kobrami.
Stallone-herec ponechává svému hrdinovi předsunutou bradu, jež místo urputnosti vzbuzuje pocit lehké demence; podmračeným čelem zase naplňuje svou představu vyhaslého skeptika a zastřený hlas, jímž všechny posílá do háje, než ho zlomí plavá děva, jeho výraz korunuje.
Též je věčně propocený či promoklý, a když v dešti vede debaty o smyslu bytí či v kovárně ostří mačetu se slovy: „Víš, z čeho jsi ukován,“ divák pozná skutečné peklo: v něm špatný herec „prožívá“ podle metody Stanislavského fráze, jež si sám napsal.
A tak se střídají ve vlnách slušné výbuchy pyrotechniky s výbuchy nesmyslu. Kamera si hraje s noční mlhou na řece i útokem pirátů lačných dámy, jíž podle Ramba hrozí padesátinásobné znásilnění - ale když andělskou idealistku v bílém kloboučku zajmou suroví vojáci, kupodivu na ni nesáhnou řadu dní a vzpomenou si na ni, až když už Rambo čeká za bukem.
Misionářská výprava vůbec působí jako naivní parta, co si nejdál vyšlápla do Beskyd, a v domorodé vsi předvádí obvyklý folklor: sladcí caparti, dárky, léky. Dokud nepřijde útok, jenž je opravdu brutální až na hranici hnusu, s přímou střelbou do dětí, znásilňováním, stínáním hlav, napalmem.
Nehraje tu nikdo
Mezitím Rambo spěchá na pomoc s žoldáky; jen se octnou v nouzi, zasáhne Stallone jako Vilém Tell. Paradoxně i ten, kdo uřezávání údů či párání střev zrovna nerad, se na akční pasáže těší, neboť Rambovi to pořád běhá, střílí, tělo nešetří. Zato jeho herecké chvilky jsou svým způsobem drastičtější než krájení statistů vejpůl či požíraní zajatců prasátky.
Na Stallonovu obranu budiž řečeno, že tu nehraje vlastně nikdo. Slečna si pouze tiskne ruce na uši ohlušené palbou, za žoldáky obstará výraz jejich tetování. Nezbývá než si užít pár hezkých nápadů včetně bojůvky pod můstkem a ve finále, jež připomíná Apocalypto, se vsadit se sousedem, jestli se v nouzi nejvyšší zjeví „naši“ čili asijská varianta Vinnetouových Apačů.
Kamera, střih, zvuk a reklama na vodotěsné hodinky; to je to nejlepší z filmu, jehož podtitul předem hlásí, že i z pekla se rek vrátí. Ale proč, jak a kam se vrátí - ne, to už se vážně nedá líčit ani po bujarém sjezdu klaunů nad ránem.
Rambo je zkrátka film z jiných časů, jejichž hrdinové vymírají, pokud jim tvůrci neumějí či nechtějí dát alespoň stopu nadsázky. Ale komu stačí zážitek, při němž se půl kina směje jen Stallone otevře ústa, a druhá půlka nadšeně ječí Super!, když padají uťaté hlavy, ten ať si k hodnocení klidně pár procent přidá.
