RECENZE Machete: U těchto Desperádů se nemusí přemýšlet. Jsou tu pro radost.

Tarantinův souputník Robert Rodriguez se vrací na půdu svého známého Desperada, jež mu sedí. Film Machete natočil pro radost.

V roce 1992 vzbudil jeho amatérský snímek El Mariachi takový poprask, že Robert Rodriguez dostal peníze na jeho novou verzi; pod názvem Desperado zrodila legendu. Ale pak režisérova hvězda pohasínala, nad jeho dětskými filmy fanoušci ohrnovali nos a ani Planeta Teror z projektu Grindhouse, jejž vytvořil s kamarádem Quentinem Tarantinem, na Desperada nedosáhla.

Danny Trejo s mačetou

Machete

70 %

USA, 2010, 105 min.

režie Robert Rodriguez, Ethan Maniquis,

hrají Danny Trejo, Robert De Niro, Jessica Alba, Steven Seagal,

Kinobox: 67 %

IMDb: 6.6

Nicméně právě Grindhouse už v mozaice krátkých děl obsahoval tříminutový mikropříběh Machete, kterému posléze Robert Rodriguez dal celovečerní podobu. Udělal dobře, protože tady, na výbušném pomezí Mexika a Spojených států, na prašné půdě podivných desperátů, kde v horkém vzduchu poštěkávají pistole, sviští mačety a lepé děvy odkládají šatstvo, je prostě doma - a tam ho rádi vidí i diváci.

Zatímco Steven Seagal volí tradiční zbraň, Linday Lohanová netroškaří.

Titulní přezdívku Machete, španělsky mačeta, nosí hlavní hrdina, kterého snad ani nemůže představovat nikdo jiný nežli westernově zjizvený a potetovaný samorost Danny Trejo. Coby někdejší agent zázračně přežil - na rozdíl od své rodiny - smrtící past, již mu uchystal drogový šéf v podání poprvé snesitelného, neboť konečně nevážného Stevena Seagala, a vrací se za pomstou. Jenže zjistí, že pronikl do vyšší hry, která obnáší i lov mexických uprchlíků a v níž figuruje též kouzelný Robert De Niro coby senátor. Navíc potká celou sbírku krásek, které vévodí Jessica Alba váhající mezi svou úřední kariérou a svým původem, o hlasu srdce nemluvě.

Herci s darem odstupu

Jistě, zápletka nepřináší nic převratného, ale naštěstí tu o ni vůbec nejde. Machete zosobňuje film stvořený čistě pro zábavu a pro potěšení tvůrců samých i lidí v kině, přičemž vychází z přesné dávky nadsázky, kde krev je pořád ještě jenom k smíchu. Od první chvíle, kdy Trejo se svým typickým výrazem zvíří rudý písek a proradná kráska mu vysvětlí svou nahotu tím, že je „moc horko“, se člověk s rozkoší ponoří do rodriguezovské stylizace včetně rytmů skvělé muziky a hrátek angličtiny se španělštinou - jako štamgast, kterému po dlouhé rekonstrukci konečně otevřeli milovanou hospůdku. Tempo neztrácí ani uprchlická linie s prvky drsné reality, ani jemná politická karikatura s De Nirem a jeho dokonalým projevem na tribuně.

Po pravdě onu milimetrově přesnou míru odstupu kroužící těsně nad územím pusté parodie si hlídají dokonale všichni herci včetně epizodních rolí, dokonce i Lindsay Lohanová.

Finále utržené ze řetězu

Samozřejmě nechybějí hutné hlášky včetně „kafe bez plivanců“, které prodává „proletářům všech zemí“ ztepilá vůdkyně veselé podzemní sítě ilegálů, jejichž hojný výskyt třeba v nemocnici vyrábí humor hodně do černa.

Ano, hraje se odlehčená revoluční variace na vůdce lidu Zorra, v níž se režisér občas až příliš vyžívá, ale budiž mu odpuštěno za vtípky „Machete neesemeskuje“, za nápady s animací či s ukřižováním, za nečekané využití hudby v čele s Ave Maria a v neposlední řadě za důvtipnou choreografii bojových scén plnou neotřelých postupů, osobitých rekvizit a hlavně uvolněných point.

Je pravda, že nástup znepřátelených jednotek pro obří finále už nese nádech spartakiádní estrády, která se pak naprosto utrhne ze řetězu a svou pestrou bláznivostí diváka až zbytečně zahltí. Nicméně to už má Rodriguez své publikum ochočené (ostatní kino opustili s první krvavou lázní) a může si dovolit jakýkoliv úlet. Proč ne. U filmu Machete se nepřemýšlí, ten sbírá body za radost, hravost a úlevu, že legendy jsou zpět na svém místě. I když originálnější obsah by neškodil.