Noční údery vln na pobřeží se siluetou děla, to je zkrátka a dobře tichá nádhera, kde komentář jenom ruší. Naštěstí brzy začnou mluvit jiní, vesměs usměvaví a boubelatí Kubánci bafající požitkářky z doutníků, jako by jim město pomalu nepadalo na hlavu.
A zejména děti, které pobíhají po setmělých ulicích, spontánně zpívají bojovné písně, salutují a kouzelně odpovídají na otázku, co je vlastně ten proklínaný imperialismus.
Epicentro však není dokument ani politický, ani ideologický, přes rozzářené oči pionýrů s rudými šátky v kině totiž sleduje magický vynález kinematografie v nepopsatelné kombinaci okouzlení filmovým zázrakem a čiré propagandy. Včetně animace, kde námořní bitvy historie zařídí modely loděk „hořící“ díky cigaretovému kouři a Američané mají stylizaci kovbojů.
Malá nadšená premiantka ze sebe sype naučené floskule, ale současně chce být slavnou hvězdou jako Beyoncé, takže nacvičuje okoukaná gesta. Klučina pózuje fotografovi, načež si řekne o honorář a s darovanou cetkou nadšeně volá: „Mami, koukej, to je z New Yorku!“ Německý zájezd se zvěčňuje se starými americkými limuzínami, taxikář věcně prohodí, že jako poslední komunistická země představují pro turisty atrakci, a školáci mudrlantsky vysvětlují: „Potřebujeme je, protože jsou bohatší než my.“
Ale přitom – a to ze snímku tryská beze slov – zdejší bizarní stav vlastně nikdo příliš neřeší. Pijí, zpívají, tančí, žijí bezprostředním okamžikem. Budoucnost nemá žádné obrysy, minulost pouze povšechné: „Máma mi vyprávěla, že prvních deset let po revoluci bylo super, než nám Sověti přestali pomáhat. Ale pořád ještě máme pití a salsu.“
Šťastné povahy, napadne člověka, když vidí polorozpadlé byty, kde se hrdé hospodyňky chlubí ruskou pračkou a ledničkou z Venezuely, nebo ruiny někdejší rafinérie cukru pro Coca-Colu. Vzpomínky na Che Guevaru v čele rezortu průmyslu, o němž se tady mluví pod přízviskem „ministerstvo cukru a rumu“, jako by dávno odkodrcaly do nenávratna po opuštěné jednokolejce, po níž se dneska procházejí už jen krávy.
Současně však poločas rozpadu stále vyzařuje jistou malebnost, melancholickou, nostalgickou a rezignovanou, počínaje deštěm a konče dojemnou prostitutkou se sny o Disneylandu, Bradu Pittovi, Leonardu DiCapriovi.
A to je přesně onen moment, který postihuje, co se režimu vymyká z rukou. Na oprýskaných zdech sice stále ještě visí Castrovy podobizny a školáci papouškují revoluční doktrínu, jenže současně až posedle touží po Hollywoodu. Hrají si na herce, točí se navzájem na mobily, fintí se, předvádějí už od věku batolat, inscenují etudu „jdu do ráje – jsem v ráji“. A zcela příznačně pak při dětském objevování pohádkového světa kinematografie zazní dialog: „Udělej pravdivý film – ne, raději fantasy.“
