Polanski: Smrt mě děsila svou samozřejmostí

Pokud se režisér Roman Polanski zlobí, je to kvůli práci. Po pátečním příletu do Prahy byl v dobré náladě, užil si krátké setkání s Václavem Havlem, s nímž si prý povídal "jen o docela obyčejných věcech", třeba o prvních cestách, které oba podnikli jako studenti, jeden z Polska do Československa a druhý naopak, či o společném příteli, s nímž Havel bydlel kdysi na téže ubytovně. Ale pak se filmař, který v závěru pražské části přehlídky Febiofest převzal cenu Kristián a uvedl v předpremiéře svůj snímek o holocaustu Pianista, hned dvakrát rozlítil.

Nejprve když zjistil, že v Česku je k dispozici jen francouzská kopie jeho filmu, na němž si tak mimořádně zakládá. "Točili jsme ho v angličtině, byly to roky tvrdé práce, chtěl jsem, abyste viděli to nejlepší, tedy originál," postěžoval si novinářům a pak znovu divákům v sále. Nešťastní pořadatelé vysvětlovali, že majitel práv pro část Evropy prostě dodává francouzsky namluvené kopie, nicméně režisér polského původu, který po hollywoodské mezihře přesídlil právě do Francie, byl zklamán. "Všechny mé dosavadní filmy byly jen zkouškou na Pianistu," prohlásil.

Podruhé ztratil úsměv při zjištění, že ne všichni čeští novináři jeho film viděli předem. "Neposkytl jsem o Pianistovi jediný rozhovor nikde na světě, ani ve Francii, ani v Americe, jen pro Česko jsem udělal výjimku, myslel jsem, že si to zasloužíte - a vy ten film neznáte! Tak o čem se máme bavit?" odmítl režisér rázně veškeré pokusy o otázky, které se netýkaly přímo Pianisty. Na svém trval při "velké" tiskové konferenci i na setkání s menší skupinou médií. Stačilo zabrousit jinam, třeba chtít porovnat názory Polanského s postoji jeho krajana a rovněž nositele Kristiána režiséra Krzysztofa Zanussiho: "To mě nudí."

Pro Polanského je zkrátka tématem dne Pianista, film oceněný Zlatou palmou v Cannes, v němž líčí skutečný osud židovského hudebníka bojujícího o přežití. Sám Polanski zažil v dětství téměř totéž: ztrátu rodiny, útěk z ghetta, putování z úkrytu do úkrytu. Proč tedy nenatočil vlastní příběh? Bylo by to příliš bolestné, nebo chtěl využít vděčnou roli hudby, která hrdinu vlastně zachrání? "Ano, téma hudby je opravdu důležité, silněji dojme diváka. Ale to nebyl hlavní důvod, proč jsem nechtěl točit vlastní životopis, ta příčina je osobnější.

Servisní článek k filmu Pianista najdete ZDE.

Hodně si z té doby pamatuji, nicméně neměl jsem chuť překrývat svou paměť nějakou fikcí, vydat ji všanc hercům, výtvarníkům scény, štábu. I když se držíte co nejblíže realitě, vždycky je to lež. Mé vzpomínky jsou velmi živé, nechci je vymazat z mysli tím, že bych z nich udělal podívanou," odpověděl Polanski.

Na Pianistovi jsou nejpůsobivější scény, kde nacisté zabíjejí s krutou věcností, jako by mimochodem, mezi řečí - i tohle nosil režisér v paměti? "Ano. Měl jsem to štěstí, pokud se to tak dá říci, že jsem to osobně zažil, nikdo mi nemusí nic vykládat, nemůže mě poučovat. Tak to prostě bylo. A máte pravdu, nejvíc na mě zapůsobila právě ta děsivá samozřejmost smrti, její rychlost a zběžnost. Viděl jsem třeba v krakovském ghettu, jak vedli zástup žen, jedna starš í paní najednou upadla na všechny čtyři, začala křičet a důstojník, který šel za ní, ji střelil do zad. Vytryskl gejzír krve, já se pak hodiny schovával za domovními dveřmi, jak jsem se bál.

Dodnes nosím v paměti tu naprostou všednost smrti, pocit, jak je to rychlé a prosté - jako když teď otevírám tuhle lahev piva, nalévám si ho a vypiji. Na zdraví!" loučil se nakonec snad usmířený Polanski. Ostatně jistý podtón smíření přiznal knize Wladyslawa Szpilmana, podle níž Pianistu natočil, i svému filmu, jenž tento týden vejde do českých kin.

Fotografie z filmu Pianista.