Každoročně je nabízí i karlovarský festival, na jehož vlastní barvy se zaměřme právě teď.
Tou nejzřetelnější a mediálně nejvděčnější je ta hvězdná. Nejtypičtější případ - Sharon Stoneová. Žádná tiskovka. Hvězdná čtvrthodinka na vnějším červeném koberci, druhá na vnitřním a třetí (předem neočekávaná) na pódiu Velkého sálu Thermalu. Nevadí, že nedošlo na tlumočení jejího vystoupení.
V souvislosti s nepřekládáním ani připojených Jarmuschových Zlomených květin spíše případné. Asi už nikdy nedostanu příležitost vidět na vlastní oči tuto oslnivou herečku s osudem.
Jenže já dal v "nafukovacím" kině přednost sledování brilantně natočeného maďarského Člověka bez osudu. Že jsem vlastní osud zřejmě vědomě prošvihl, jsem poznal až v okamžiku, kdy můj oblíbený kanadský režisér Atom Egoyan (poprvé, narozdíl od svých filmů, osobně přítomný na festivalu) začal v poststoneovském sále o půlhodinu později, než bylo naplánováno.
Ale právě jeho slova jako by vystihovala tu druhou barvu festivalu. Mluvil o uvedení svého filmu na festivalu v Cannes (všeobecně považován za nejprestižnější světovou filmovou událost): "V sále seděli jenom novináři a lidé z filmového průmyslu. A teď, půl hodiny před půlnocí, nevěřím vlastním očím, když vstupuji do sálu plného normálních diváků, kteří chtějí vidět můj film." Myslím, že větší poklonu už letos festival nedostane.
