Před časem jste ve Varech vykládal, že tři čtyři sebevraždy ve filmu je přesná dávka pro černou komedii. Ovšem v Nicelandu hrdinové hledající smysl života přežijí, pokud nepočítám smrt kočky. Máme se tedy smát?
Pokud chcete, klidně. Každý film je založen na atmosféře, já budu nadšen, když se budete smát i plakat. Pro mě je Niceland příběhem o kráse a lidské přirozenosti, jestli v něm někdo najde kritiku moderní společnosti, prosím. Ale já nechci točit propagandu a rozhodně nehodlám kázat.
Mluvíte o kráse, ale přitom se děj odehrává především na smetišti. Vidíte krásu v té bizarnosti vraků?
To je hodně těžká otázka. Já považuji za štěstí, že jsem tu krásu viděl už ve scénáři, nemusel jsem na něm nic měnit a neuvažoval jsem o pocitu, jaký si odnese divák. Vždyť víte, že nechci své filmy vysvětlovat. Jak říká jeden můj kamarád - pokud se snažíte vysvětlit boha, pak žádný bůh neexistuje.
Nenatočil jste Niceland náhodou jen proto, abyste mohl tu barvitou skládku se spoustou absurdních hračiček sám vymýšlet a budovat?
No… každý předmět na tom smetišti má svůj symbolický význam.
Když král skládky hrdinovi konečně odhalí, v čem tkví smysl života, pouze mu to zašeptá a diváci se to nedozvědí. Věděl jste, že si pak budou lámat hlavu, co si ti dva vlastně špitali?
Jistě, s tím jsem počítal. Ale to je přece součást kouzla. Lidé si dávají rychlé občerstvení, protože mají hlad, místo aby šli do restaurace a objednali si třeba hada, kterého ještě nejedli. V obou případech vám může být špatně. Ale já se snažím točit filmy v duchu exotických restaurací s dosud neochutnanými jídly.
Loni na festivalu jeden váš krajan vyprávěl, že prý věříte na islandské přízraky - elfy, trolly a skřítky - a že jste je dokonce viděl. Je to pravda?
Ano, na tyhle bytosti jsem opravdu expert, i když hlavně na příšery a nestvůry. Lidé na ně často nevěří, takže pochybovačům je budu muset v dalším filmu ukázat. Na Islandu jsou všude, vidět ducha je tam běžné, potkat příšeru, to chce už trochu štěstí, tu jsem ani já ještě neviděl. Ale bylo to o vlásek. Chcete to vyprávět?
Jistě, povídejte.
Jako vášnivý rybář chodím na jedno magické místo, stojím po prsa ve vodě a vždycky tam chytím lososa, který váží přesně dvaadvacet liber. Jednou tak stojím v té řece a slyším hlas, který mi říká - Vylez z té vody, vylez! Vzal jsem to vážně, šel jsem domů a za tři dny mi volal přítel, že rybařili na stejném místě se známým z Německa a z vody se na ně vynořilo pětimetrové monstrum. Ten Němec prý omdlel, ale já se tomu vůbec nedivil. Věci, které se jiným zdají nadpřirozené, jsou pro mě naprosto samozřejmé.
 Gary Lewis a Fridrik Thór Fridriksson (vpravo) na karlovarském filmovém festivalu. (6. července 2004) |
