Je to zvláštní pocit, stát na stejném balkonu pražského Melantrichu, kam jsme před třiceti lety vodili hosty manifestací, a dokonce znovu s Václavem Havlem. Jenže už tu nejezdí paternoster, nýbrž moderní výtah, namísto z redakční kanceláře se na balkon vchází z hotelového pokoje, který si filmaři na datum 17. listopadu museli rezervovat s předstihem, a Havla zastupuje jeho herecký představitel ve stejnojmenném snímku, Viktor Dvořák.
Zahrál si už Havlovo epizodní alter ego ve filmu Pražské orgie, nyní ztvární postavu rovnou titulní. „Ale doufám, že mne čekají i jiné role, a věřím, že to nebyla jen fyzická podoba, proč si mě pro úlohu Václava Havla vybrali,“ míní Dvořák. Což režisér a spoluscenárista snímku Slávek Horák potvrzuje: „Dostal jsem na něj tip ze dvou různých zdrojů a na casting přišel tak připravený, že bych ho obsadil, i kdyby se Havlovi nepodobal navenek. Zosobňují stejné duše, stejnou plachost, dokonce se narodili i ve stejném znamení.“
Zatímco Dvořák, herecký držitel letošní ceny Thálie za výkon v inscenaci divadla ABC Andělé v Americe, rozumí pochybnostem, zda na film o Václavu Havlovi není přece jen ještě příliš brzy, režisér si myslí pravý opak. „Pro mne je to spíše na poslední chvíli, zájem o minulost existuje, dokonce se divím, že nás nikdo nepředběhl. Jistě, mluvilo se o různých projektech, jenže byly to jenom řeči. Ale hlavně náš film nebude tradiční obrázkový životopis, nýbrž drama, v němž rok 1968 tvoří pouhý prolog a listopad 89 epilog,“ osvětluje Horák účel jednoho z posledních záběrů právě z památného balkonu.
Ovšem zdejší záběry s Dvořákem se natočily už předem a když filmaři vyzvali účastníky koncertu k oslavám výročí, aby se podívali vzhůru, potřebovali je pouze k simulaci pohybu. Trikaři z nich zpětně vyrobí „digilidi“ bez mobilů a s dobovým oblečením. „Ač řadu hesel z letošní Letné, kde jsme taky točili, bychom mohli použít, neboť zůstala stejná jako v roce 1989,“ směje se Horák.
Na rozdíl od jiných filmů či seriálů nespřádá Havel žádné konspirační teorie. „Zajímá nás, jak se z rozmazleného bohéma stal zodpovědný dospělý muž, tedy éra největšího tlaku na něj v 70. letech. Měli jsme příběh, ale na téma jsme kápli až po třech letech psaní – a víc neprozradím,“ líčí režisér autorskou spolupráci s Rudolfem Suchánkem, s nímž psal už Domácí péči.
Mramorový pomník podle Dvořáka nehrozí, mimo jiné díky Havlově „zájmu o ženy“. A režisér dodává, že v jeho „širokém srdci“ nevidí ani senzaci, ani důvod k odsouzení: „Sami víme, že k umělecké branži to patří, Havla odlišuje bizarní naivnost, s níž se svěřuje se svými úlety manželce,“ zmiňuje Olgu Havlovou v podání Ani Geislerové.
Jednu z jejích milostných sokyň představuje Barbora Seidlová, Pavla Landovského hraje Martin Hofmann, Pavla Kohouta Stanislav Majer a profesora Jiří Bartoška. Postavy spojující rysy více reálných osob jsou beze jmen. Do kin jde Havel v červenci 2020, což bude „léto národních velikánů“: v srpnu totiž následují Jan Žižka a Zátopek.
