Spisovatel Josef Formánek už třicet let do Indonésie jezdí, takže se stal průvodcem i rádcem exotického natáčení. „Malý zázrak, že se nám nic nestalo,“ líčí Svátek.
Našli jste na Siberutu pozůstatky kanibalů?
Už padesát let visí v umách, chatrčích domorodých Menawajců, lebky opičí místo lidských. Kanibalismus se podle šamana Amana Lau Lau dávno nepraktikuje, ale kdysi sdělil Formánkovi, že nejlepší jsou konečky prstů a ušní lalůčky. Jinak Mentawajci jsou velmi přátelští a zvláště šaman i jeho synové Aman Lepon a Aman Gotaj na mne silně zapůsobili. Všichni tři si i zahráli.
Jak se točí v klimatu s tak vysokou vlhkostí vzduchu?
Spíš než o sebe jsme měli strach o techniku. Netušili jsme, co vydrží, a všemožně jsme se jistili. Největším problémem bylo nabíjení baterií. Elektřina v umách chybí, vypomohli jsme si benzinovým generátorem, jenže benzin je na ostrově velmi nedostatkovým zbožím.
Kde přesně jste se pohybovali?
Prakticky pořád v džungli. Bydleli jsme v jedné velké otevřené umě, celý štáb i herci, s dvaceti členy mentawajské rodiny. Do jiné umy nebo vsi musíte jít řekou, případně bahnitou pěšinkou. Vykonat potřebu znamenalo jít do džungle, což všem na začátku dělalo potíže kvůli nevalné pověsti místních hadů, ale časem už nikomu nevadilo jít na záchod ani v noci.
Zažili jste nemoci, zranění?
Považuju za malý zázrak, že se nikomu nic nepřihodilo. Nepočítám klasické cestovatelské neduhy jako průjem, úžeh, mozoly. Zpětně nemůžu uvěřit, kolik štěstí jsme museli mít, a to nemluvím jen o Siberutu, ale taky o Indii a jiných zemích. Nepřestávám děkovat vyšší moci. Ale kdybychom neměli v týmu obětavé borce, skončili bychom na prvním přestupovém letišti.
Dostal roli i Josef Formánek?
Zahrál si bezdomovce v newyorském Central Parku. To je takový jeho podpis. Když jsem četl Dvě slova jako klíč s vědomím, že bych je chtěl natočit, u kapitoly, kdy se kněz vznáší na balonkách „blíže k Bohu“, jsem si říkal – to už je moc. Ale ono se to povedlo. Točili jsme s třiceti bezdomovci, já si pořád opakoval, to není možné, a jako poděkování jsem poprosil Josefa, aby si mezi ně stoupl. Pár úprav a zapadl dokonale. Vzpomněl jsem si, jak Miloš Forman, když točil Vlasy, dal do novin výzvu, aby se lidi přišli podívat na natáčení do Central Parku a zahrát si. Přišlo jich deset tisíc. My jsme se museli smířit s třiceti, ale víc jsme vlastně nepotřebovali.
Řeší v Indonésii covid a válku na Ukrajině, nebo úplně jiné věci?
V Indonésii o konfliktu na Ukrajině vědí nebo alespoň tuší, na Siberutu absolutně vůbec. Tam je důležité, jestli jsou zdraví, jestli uloví divoké prase či porazí vydatnou ságovou palmu. Byla to opravdu návštěva prvotně pospolné společnosti fungující na úplně jiných principech, byť peníze začínají cinkat i jim, civilizace klepe na dveře, čistota se vytrácí. A covid neznají, naštěstí. Nevím, co by s nimi udělal. Nejspíš něco podobného jako neštovice s indiány. Podle lidí v přístavu je covid jen byznys, nikdy neexistoval. Přitom jsme natáčení na Siberutu právě kvůli covidu pětkrát posunuli. I tak jsme cítili zodpovědnost, abychom do pralesa přišli zdraví.
Kdo ztvárnil hlavní postavy?
David Švehlík hraje spisovatele, který překonal černého draka neboli závislost na alkoholu, tedy předobraz Formánka, a přechází z filmu Úsměvy smutných mužů. Podobně jako hlavní hrdina v podání Ivana Fraňka, Jaroslav Dušek či Marika Šoposká. Přestože jde o volné pokračování, styl vyprávění a dějová struktura se od Úsměvů naprosto liší nejen počtem lokací a rozmanitostí prostředí. Mluví se tu vždy jazykem představitelů jednotlivých národů, takže kromě češtiny a angličtiny zazní polština, japonština, hindu i mentawajština.
Jak docílíte mystického tónu předlohy, stačí exotické kulisy?
Dvě slova jsou Formánkovou nejosobnější a nejcitlivější knihou. Popisuje v ní obrácení se k víře a událost, která mu předcházela. Ne vše se dá doslovně převyprávět obrazem, ale snažili jsme se, podobně jako u Úsměvů, zachovat atmosféru, poetiku i sdělení. Pro mě jsou Dvě slova výpovědí o dnešním světě, o střetech, které se kvůli lačnosti po moci, náboženství či psychopatických ambicích jednotlivců denně odehrávají. Film vypráví o smíření, lásce k nejbližším, o zamyšlení ,co by mělo být pro nás v nespravedlivě krátkých životech důležité. O tom, že jsme vlastně všichni stejní a že máme podobné trápení, touhy, motivace a sny, ať už žijeme v jakémkoli koutu světa.
Co vás ještě čeká?
Menší, ale důležitá dotáčka a pak střižna s Aloisem Fišárkem. Na to se nejvíc těším: že si konečně po tom všem lítání po kontinentech sednu na zadek a v klidu film dotvořím tak, jak jsme si ho před více než pěti lety společně vysnili.
