Už vynalézavé představení aktérů pomocí animované zkratky napoví, že Na krátko zastupuje film, jak praví jedna slavná „hláška“, pro cílovou skupinu lidí s mozkem. Však také novinka vstupující ve čtvrtek do kin vychází z ceněné povídky autorky scénáře Petry Soukupové a režisér Jakub Šmíd jí poskytuje výstižnou náladu, až úzkostlivě odhánějící laciné slzy.
Stačí pohled na chlapce se psem na zimní náplavce, aby se zhmotnila osamělost – ve škole, kde je pro svůj trpitelský odpor k fotbalu otloukánkem, i doma v ryze ženské domácnosti. Na starší nevlastní sestru žárlí, protože jí otec ze Států posílá aspoň dárky, kdežto jeho tatínek se neozývá. Plaví se totiž na moři kdesi ve Švédsku – nebo je to jen milosrdná lež unavené maminky, jíž nedá vydechnout ani babička, šampionka v oboru dobrých úmyslů končících katastrofou? Věcně zobrazované vztahy vystihují výtečně všichni herci, od dětských rolí dokládajících, jak se i sourozenci dokážou krutě zraňovat, až po napětí mezi matkou Petry Špalkové a babičkou Marty Vančurové.
Prakticky všechno tu čistě a přesně funguje, pokud jde o situace; jen v zápletce bez tajemství, která se vyvíjí podle očekávání, se není čeho chytit.
Je zjevné, že syn si otce najde a prověří, tak trochu ve stopě komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku; hrdina je pouze o pár let starší a chudší o příděl humoru. Zato z jeho posedlosti vystřihováním mu tvůrci vyrobili jedinečný detail, odlišující Na krátko od unifikovaných dokumentů o neúplných rodinách.
Vzpoura, reakce na ni i souběh náhlé dospělosti obou dětí po ztrátě iluzí opravdu účinkují – a mohly by zabírat ještě víc, kdyby příběh nepracoval se šablonami, mužským pivním fanouškovstvím a dívčí první láskou. Nicméně je řemeslně zdatný a pocitově působivý, ač divácky neukotvený. Bylo by škoda, kdyby se příspěvek, za jaký se naše kinematografie nemusí stydět, udržel v kinech doslova na krátko.
