Ale zjevně je to potřeba. Už kvůli té paní, která telefonovala a ptala se - Prosím vás, co to jako mělo znamenat?! Viděla jsem to v televizi a vůbec nic to nepochopila. Proč představovali tolik lidí, vždyť to byla nuda! A co to pořád vykládali o té znělce? Koho to zajímá!
No právě. Televizní podoba závěrečného ceremoniálu opravdu nebyla šťastná. Existují totiž dva druhy lidí. Jedni ve Varech jsou a pro ně je i sebebláznivější znělka tak trochu jako hymna, kterou člověk ctí, přestože by si ji nevybral.
Druzí ve Varech nejsou, tudíž nemohou pochopit, oč ve znělce jde a jestli v ní má vůbec o něco jít. Podobně nemohou chápat, proč ti první deset dní skoro nespí, dusí se v nabitých sálech, myjí na záchodě, živí klobásou a kolikrát dokonce zapomenou, že se hraje fotbal (ne všichni).
Což platí i naopak: festivaloví nadšenci si vůbec nepřipouštějí, že existuje jakýsi zbytek světa, kde se chodí do práce, platí složenky, myje nádobí, ryje zahrádka a sledují nedejbůh Rodinná pouta.
Ti první vědí, jak ve Varech bylo - jinak v Puppu, jinak pod stanem, vesměs dobře. Pro ty druhé alespoň telegraficky: filmy byly zajímavé, Volver nebo Čas dokonce skvělé. Hvězdy nepřijely, ale ti pod stanem je nepotřebují a ti v Puppu je nepoznají.
Zato přijelo pár filmových osobností, přičemž nejzábavnější byli už tradičně herci z Anglie a nejslunnější herečky ze Španělska. Nejvíc fotografů se točilo kolem modelek, které se snad množily klonováním, nejmíň parády nadělali politici, kterých se taky urodilo až až.
Na večírcích chyběly palačinky, ale zase se pilně grilovalo, tu a tam někdo skončil do vřídelní fontánky, z níž pak v blažené nevědomosti pili lázeňští pacienti, a novináři radostně vstávali na ranní projekce za zpěvu těch, kdo se teprve vraceli z nočních tahů.
Byl to zkrátka úplně normální festival.
