Jako by to ani nebyl film. U vzniku dramatu Let číslo 93, které právě přichází do českých kin, neplatily běžné zvyklosti. Herci neměli scénář, režisér jim nestál za zády. Když nasedli do letadla, dveře za nimi zapadly – a pak se chovali tak, jak asi reagovaly jejich postavy.
Tedy skuteční cestující linky do San Franciska, kteří se 11. září 2001 vzepřeli teroristům a docílili toho, že jedno ze čtyř unesených letadel nezasáhlo cíl. Zřítilo se v Pensylvánii.
Režisér Paul Greengrass se pro rekonstrukci letu rozhodl až poté, co hovořil s více než stovkou příbuzných čtyřiceti pasažérů a členů posádky. Chtěl svolení pozůstalých. Získal je, a navíc i jejich pomoc.
Filmaři rozeslali rodinám obětí dopis s prosbou o spolupráci při sestavování co možná věrných profilů lidí na palubě. Na projekt přistoupily téměř všechny. Příbuzní vyprávěli, jakou povahu měli jejich blízcí, jak vypadali, co měli na sobě a s sebou, jak by asi vystupovali v krizové situaci.
Dostali seznam a fotografie herců, kteří měli ztracené členy jejich rodiny ztvárnit – mnozí herci navštívili rodiny osobně. Každé dva týdny dostávali pozůstalí zprávy, jak natáčení pokračuje. Bolest ze ztráty tak přetavili v součinnost.
"Neexistuje možnost zjistit, co přesně se v letadle stalo. Napsat scénář, jenž by působil realisticky, je prostě nemožné. A pokud by výsledný film neměl vypadat pravdivě, vůbec by nemělo smysl jej točit," říká jedna z hereček, Olivia Thirlby.
Spolu s kolegy zažila už neobvyklý výběr obsazení. Herci nedostali žádný text, do místnosti je nezvali jednotlivě, nýbrž ve skupinkách. Až uvnitř se dozvěděli, o jaký film půjde. Židle na konkurzu stály v řadě jako v letadle a každá skupina měla improvizovat situace z paluby.
Neméně věrná je posádka – ve filmu hrají skuteční piloti a dvě z pěti letušek představují herečky, které se kdysi jako stevardky živily. Podobně se na plátně objeví někteří opravdoví zaměstnanci řídicích věží a leteckého dispečinku.
Zkoušení připomínalo divadelní hru bez připravených dialogů: herci nastoupili do filmového Boeingu 757 a posadili se na místa. Pak se dveře zabouchly a lidé na palubě v reálném čase přehráli celé devadesátiminutové drama od startu po pád. Improvizace byla ohraničena pouze známými fakty, hlavně časovými údaji.
Stejně vypadalo natáčení, které režisér řídil zvenku. Jen poslední minuty, v nichž se rozpoutá boj o vládu nad letadlem, vznikly odděleně. Pilotní kabina i první třída přesně napodobily otřesy letadla, které se vymkne kontrole. Kvůli riziku zranění nahradila části sedadel měkká pěna a přišli kaskadéři, ale herci si prosadili, že i tyhle záběry zvládnou osobně.
Aby se dokázali držet vlastních představ, nikoli mediálních úprav realit, režisér herce izoloval od světa. Žili v hotelu poblíž studia, každý měl jen podrobný dokument o člověku, kterého měl ztvárnit – fotografii, informace od rodiny o jeho charakteru a praktické pokyny, třeba jak se dostal na letiště.
Protože konflikt na palubě je soubojem na život a na smrt, držel Greengrass čtyři představitele únosců oddělené od ostatních. I "teroristé" dostali místo scénáře podklady o svých postavách, včetně písemného zadání mise od vůdce útoku Muhammada Atty.
Příběh se odehrává jen mezi palubou letadla a civilním i vojenským personálem řídicích letových středisek – od kontrolní věže na mezinárodním letišti Newark až po centrum Federálního úřadu pro letectví v Herndonu. Také odtud dostali filmaři veškeré dostupné záznamy; díky příbuzným je doplnili posledními telefonickými vzkazy obětí.
Režisér Bourneova mýtu a Krvavé neděle má za sebou také úspěšné dokumenty a nezastírá, že ho skutečnost fascinuje. Zvláště taková, která předznamená současnost. "Čtyřicet obyčejných lidí mělo třicet minut na to, aby si uvědomilo, v jakém světě doopravdy žijeme, dohodlo se po mučivé diskusi na postupu a začalo jednat," oceňuje režisér při zpětném pohledu jejich odvahu.
"Byli to první lidé, kteří na vlastní kůži poznali život ve ‚světě po jedenáctém září‘ – v době, kdy jsme my ostatní zkoprněle sledovali televizní zprávy a snažili se pochopit, co se děje. To už ti lidé na palubě letadla věděli velmi přesně a byli postaveni před okamžitou děsivou volbu. Měli zůstat sedět a doufat, že to dobře dopadne, nebo se pokusit něco udělat – a co? To je volba, před níž stojíme i dnes."
