V úvodu příběhu, jehož režisér Maxime Govare se podílel i na scénáři, se stahují mračna nad jednou velkou láskou. Zatímco ona už chce kariéru a rodinu, on zůstává i po letech bezstarostným bohémem, který si při ranním návratu z flámu plete manželskou postel se záchodem. Žena si tudíž najde zodpovědnějšího náhradníka a muž si ve snaze dokázat jí svou připravenost na otcovskou roli zřídí v jejich (zatím) společném bytě soukromé jesle.
Zbytek únavně předvídatelné zápletky si lze domyslet, včetně zásady, že skupina jeho svěřenců musí být věkově i etnicky pestrá a náležitě roztomilá, ať už z nich padají moudra, nebo výkaly.
Druhé riziko zažehná hrdina v podání Vincenta Elbaze originální stavbou jídelníčku, která mrňatům přivodí plánovitou zácpu, ale jinak se drží principu „sebe šetřit, je utahat“, s nímž tatínkové ve filmu Marie Poledňákové vyrobili mnohem více legrace, od zavánějících plenek až po nadšené dětské spřežení.
Samozřejmě batolata předvádějící s radostí popovou besídku rozněžní nejen své filmové rodiče, ale jinak se vlastně není nač dívat. Co udělá taková lekce se vztahem, ve kterém sucharka potřebuje trochu zdětinštět a věčný dětina trochu dospět, by se dalo předvést i bez nekonečné výměny slovních banalit, ubírajících prostor situacím.
Z ostatních postav stojí za zmínku, že veškeré dámy vypadají jako z téhož katalogu. A jedinou záhadou zůstává, proč nikomu nevadí, že i v bytě si hrdina obložený dítky zapaluje cigaretu za cigaretou. Sehnat jesle dá asi i ve Francii fušku.
