Ze záznamů dobových institucí i výroků pamětníků se skládá obraz fungování socialistické cenzury, zásahů, zákazů a „doporučení“, jejichž některé aktéry přesně vystihuje vzpomínka režiséra Františka Filipa.
Jeho komedii z roku 1965 Hrdina má strach, kde zazní věta „Ve vyspělé socialistické společnosti strach neexistuje“, komentoval jeden z cenzorů následovně: „Ono je to sice všechno pravda, ale není to možné, aby to byla pravda. Jinak by celý můj život, všechno, zač jsem bojoval, ztratilo smysl“.
V posudku komedie Zdeňka Podskalského Bílá paní, která vznikla ve stejném roce, zase stojí, že film kvůli svému úhlu pohledu „dělá z volených orgánů tupce, kteří si ve složitějších situacích nevědí rady a ve svých funkcích jsou od lidu odtrženi“. Nakonec v satiře, v níž se o vodovod pro starou paní musí místo obecních činovníků postarat duch, byly rozostřeny obrazy bývalých komunistických vůdců v depozitáři a sama paní Perchta končí na černém pozadí, ačkoli původně se měla procházet Václavským náměstím.
S nástupem normalizace přituhlo. O francouzsko-české produkci Těch několik dnů stojí v zápisu z porady, že „film odpovídá francouzskému maoismu a českému dubčekismu“, je třeba „přepsat dialogy a vystřihnout špatný začátek“, kdy francouzská studentka vidí v televizi, jak sovětské tanky vjíždějí do Prahy.
Režisér Hynek Bočan zase líčí, jak scénář jeho Pasťáku sice původní šéfové Barrandova ještě schválili, jenomže „za nového vedení se z 90 obrazů 40 upravovalo, vyhodila se skoro třetina a když přesto film pořád působil stejně, řekli - Tak do trezoru s ním“.
Přílohu tvoří dokumenty se značkou Přísně tajné, takzvaná ranní hlášení, kde se pokyny „doporučeno upravit“ mění na „vypustit“. Z komedie Nejlepší ženská mého života, kterou podle Dietlova scénáře točil Martin Frič, muselo zmizet slovo „pinďour“ a narážka na slova Internacionály „Vzhůru, psanče této země.“
Režisér Jan Němec
Nechybějí ani pokyny médiím: netisknout článek Pavla Juráčka, škrtnout věty o zatýkání z brožury k výročí ústeckého divadla, nevysílat rozhlasový pořad s Václavem Havlem. A jako dezert kniha podává korespondenci, kde na stížnost diváků, že film Jana Němce O slavnosti a hostech uváděly plakáty bez názvu coby „premiéru českého filmu“, úřad reaguje, že „soudruh se zachoval správně podle platného pokynu, že tento film nelze žádným způsobem propagovat“.
