PRVNÍ DOJMY: Allen baví úsměvností a nostalgií, ale nudí moralitami

V Cannes měl premiéru film Woodyho Allena Půlnoc v Paříži. Dočkal se spontánního potlesku, zároveň však potvrdil režisérovu aktuální tvůrčí bezradnost.

"Nikdy jsem se nepovažoval za umělce, který točí hluboké filmy," řekl Allen na tiskové konferenci po projekci. Bezděčně tak podtrhl dojem, který si první diváci z jeho nové komedie odnášeli. Půlnoc v Paříži je "allenovsky" úsměvná a nostalgická, ale jen do chvíle, než se pustí do mudrování. Pak už je jen nudná.

Jak začal festival v Cannes

Tleskalo se nové komedii Woodyho Allena. A ten celou dobu trpěl

Příběh kalifornského pisálka Gila (Owen Wilson), který se rochní v romantickém přesvědčení, že se měl narodit v jiné době i a v jiném městě, vtipně rámuje "konflikt" mezi americkým pragmatismem (jeho žena: "Co máš na té Paříži? Vždyť v ní pořád prší!") a pseudoevropským romantismem (Gil: "Paříž v dešti je nejkrásnější, hned bych se sem přestěhoval.").

 Zatímco on je přeci umělec a jako takový nemůže Mekku bohémy nemilovat, ona je pragmatická žena, která si do francouzské metropole zajela nakoupit a probrat s rodiči své předsvatební záležitosti. Zatímco on "cítí, že chce" bloumat po nábřeží Seiny s bagetou, jí stačí odbýt uměleckou stránku města povinnou návštěvou muzea a pak se hlavně pobavit a dobře najíst.

Paříž starých časů

Okatě nesourodý blonďatý pár z Malibu je přitom dokonalým zosobněním Allenova aktuálního životního postoje: na jedné straně nadhled a sebeironie sedmdesátníka, na straně druhé ono "co kdyby", zarputilá pošetilost intelektuála z Manhattanu, jenž vyrůstal na Buňuelovi a Bergmannovi. Když se tak hlavnímu hrdinovi podaří dostat do Paříže starých časů, cítíme poťouchlost i fascinaci. Poťouchlost baví, fascinace unavuje.

Z filmu Půlnoc v Paříži

 Půlnoc v Paříži je tak částečně pohádkou pro věčně nespokojené snílky, částečně cimrmanovskou anekdotou a na konci bohužel i prvoplánovou moralitkou. Dokud Gil koketuje s múzou Picassa a Braqua, nasává s Dalim Hemingwayem a konzultuje s Gertrudou Steinovou (multilingvní Kathy Batesová), popřípadě zachraňuje Zeldu Fitzgeraldovou valiem, je to příjemné a vtipné a Čechům blízké (tak trochu to připomíná Cimrmanovo "Ty spadneš, Křižíku"). Dialogové přestřelky, obzvláště s neromantickou manželkou (Rachel McAdamsová) a ještě neromantičtější tchyní, jsou už sice allenovským klišé, ale stále fungují a není jich moc. 

Kázání o nespokojenosti

Skutečný kámen úrazu tak představuje poslední část filmu, v níž režisér zcela rezignuje na žánr a s až zarážející doslovností káže na téma věčné lidské nespokojenosti. K tomu připočtěme zcela zbytečnou roli pro "paní prezidentovou" Carlu Bruniovou-Sarkozyovou (pomineme fakt, že jako průvodkyně z muzea nemá co hrát, a tak hraje prkenně) a dojdeme ke smutnému závěru, že stejně jako mnozí další pozdněvěcí režiséři i bystrý Woody Allen zřejmě ztrácí soudnost. Možná je na čase, aby natočil svůj definitivně poslední film.

Půlnoc v Paříži
USA, režie Woody Allen, hrají Rachel McAdamsová, Marion Cotillardová, Alison Pill, Adrien Brody, Owen Wilson, titulky, 100 minut.
Hodnocení iDNES.cz: 50 %