Z domova ve Strážnici jste odjel nejprve v patnácti na konzervatoř do Brna a pak v devatenácti do Prahy na DAMU. Co bylo pro vás těžší?
Těžko říct… Když jsem za naším výchovným poradcem přišel s tím, že chci podat přihlášku na uměleckou školu, povídá mi: „Příkazký, drž se dlátka!“ Můj otec totiž celý život pracoval se dřevem, vyráběl okna. Pak jsem to oznámil doma a naši si mysleli, že chci studovat klarinet, na který jsem hrál. Upřesnil jsem, že chci jít na hudebně-dramatický obor a že jsem přece hrál ochotnické divadlo. A oba rodiče mě podpořili. Ale myslím, že nepředpokládali, že by mě vzali. V prosinci mi přišel papír, že mě berou. Byl jsem v deváté třídě a na rozdíl od spolužáků jsem se nemusel stresovat, co bude dál.
Kdyby nás někdo zvenku pozoroval, jak se k sobě v šatně chováme a co si říkáme, měl by z toho mnohdy asi těžkou hlavu, ale nás to všechny baví.
