Hned nedělní Lakomec na ČT 1 předvede, že přinejmenším v mladé herecké generaci máme lepší komiky než komičky. Hlavní sólo však patří zralému Viktoru Preissovi v titulní roli.
Pan Moliere by sice žasl, jak režisér Zdeněk Zelenka jeho text pozměnil, ale Preissovi svědčí, že se díky úpravě přehrává z nevázané legrace v mrazivou, z jiskřivé frašky do dramatu samoty bez vykoupení a smíření.
Kdo nevěřil, že i klasické televizní divadlo může mít docela spád, zjistí, že při snímání na pět kamer to jde. A pokud tvůrci říkají Lakomci "archivní záležitost", protože na premiéru čekal přes rok, není to důvod k nářku. "Archivní" může znamenat, že se zrodila příjemná, vděčná věcička do zlatého fondu, jaká se dá vysílat za pět i za padesát let, pro školy i pro pamětníky.
Méně smíchu, ale neméně mužské herecké bravury přijde na stejném místě přesně týden poté, v neděli 4. května na ČT 1 v televizním filmu Hodina tance a lásky, který natočil režisér Viktor Polesný podle scénáře páru Kohout - Mašínová. Šikovně postavené a silně stupňované drama trochu kazí jen pochybnost, že by osmnáctiletá hrdinka v roce 1944 teprve zjišťovala, co její otec - německý velitel pevnosti koncentračního tábora - vlastně dělá, co znamená ghetto, transport, svět za ostnatým drátem.
Ale domácí slavnost chystaná v týž den, kdy skvělý Boris Rösner coby úsečný invalida posedlý předpisy je kvůli dcerce poruší a "vypůjčí" jí židovskou učitelku tance, dostává v těchto kulisách zvláště absurdní ráz. Rösnerův hrdina se zmítá v pasti, výteční jsou i jeho podřízení: Jan Novotný v chorobné lásce k povětrné manželce, buranský Pavel Nový, výřečný Vladimír Marek. Ženské soupeření, žárlivost, zášť jsou i herecky na druhé koleji, courají se dlouze po vedlejších cestičkách, zato ke konci napětí každým záběrem houstne.
V jedné chvíli však ženství kraluje: když vězenkyně poprvé tančí. Úžasné probuzení, jež ji celou prozáří a zkrásní, je jakousi variací na Polanského Pianistu, nacisté pod dotykem zázraku umění jen tiše zírají... až se zdá, že celý film vznikl jen kvůli této scéně.
Rovněž v neděli na ČT 1, ale vpodvečer a pod naučně odpuzujícím názvem Vlastivěda, se skrývá série zvaná Dějepis na přeskáčku dle Xavera Pekárka. Dotyčný postává u hraničních závor, plácá komáry a vykládá - leč stylem, jaký se hned tak nevidí. Má ryzí vypravěčské charizma, a současně neuvěřitelně skáče napříč vším: tématy, stoletími, jazyky.
Do košaté hovorové češtiny zaplétá angličtinu "byl jsem u jedný kampeny" a "viděl jsem najs lejdy", od Landovského v New Yorku se dostane k historce, jak Gromyko vozil Stalinovi tabák, z Vatikánu do Prachatic. Což platí i pro další díly, ať líčí, jak dělal "pošťáka" mezi Hoffmeisterem a Peroutkou, či dojde od emigrace králů k synu Fridricha Falckého spojenému prý s firmou, co "prodávala indiánům kořalku".
Kdepak vlastivěda nebo dějepis - to je něco na způsob veselých historek z natáčení v bezdechém podání Hrabalova strýce Pepina či Haškova vojáka Švejka. Má to svůj půvab, leč děti v tom zmatku utopí.
