Humor tak černý, až se hrdlo svírá, a přitom tak nesentimentálně čistý, že ani náznakem plačtivosti nevydírá, se urodí málokdy. Přitom je to prosté: Daniela Fischerová napsala výtečný scénář s originální, ne však umělou zápletkou.
Herci, od vnitřně ztlumené Jiřiny Bohdalové po něžného Františka Němce, úzkostlivě dbali, aby nenadbíhali smíchu pro smích. A režisér Petr Nikolaev v té nevtíravosti zůstal téměř neviditelný, což je nejvyšší oddanost látce, tančící v tragikomických piruetách na hrobě.
Paradoxně možná právě proto nebude Černá slečna lidovou "hitovkou", její hrdinové i tvůrci si totiž vyvzdorovali vzácnou polohu přirozených aristokratů za každé situace. Děkujme však šťastné výjimce, kdy se herci hodní své profese nemuseli pitvořit. Ostatně, obstarávají to za ně bohatě a srdnatě jiní borci.
Nevadí, mají-li to v popisu práce, jako třeba Zdeněk Izer v novém zábavném cyklu Primy Telebazar. Naopak jeho komediantský dar leží ladem ve chvílích, kdy jen odříkává spojovací text mezi ukázkami reklam, na nichž je pořad založen. Ještě hůře je, má-li scénky bez pointy a partnery z nižší ligy. Na druhé straně soutěž, kde diváci hádají, jak reklama skončí a čeho se vlastně týká, je nápad k nezaplacení. Měl by se rozšířit napříč pořady všech stanic!
Mohlo by se pak třeba hádat, co věští v erotickém Peříčku na Nově rubrika reportáž nebo kouzelnické číslo "přičarování milence". Kupodivu vyústí v jedno a totéž: v obyčejný striptýz. Tedy, obyčejný - nejnověji si tu hráli na roli magie v sexu. Předváděl se "satanismus" podomácku, kde se kypré paní tváří démonicky a svíjejí se jako pokusní zlatí slavíci v Do-re-mi, umělý dým připomíná vykuřování zlých duchů dobrotivými bylinkářkami a mrkací panenka v roli moderátorky svou vědychtivou vážností baví víc než zástup klaunů.
