RECENZE: Ještě pořád hoří? Co udělá s dětskými talenty patnáct let

Tehdy diváky zajímaly nadané děti se slibně rozjetou kariérou, ale ještě zajímavější je zjistit, jak dopadly. Režisérka Hana Pinkavová navázala v České televizi cyklem Ještě hořím? na první řadu své série Nehasit! Hořím! z počátku tisíciletí.

Fotogalerie4

Marek Taclík a Martina Marková | foto: Česká televize

Návrat po patnácti letech má svůj půvab, zvláště když se minulé záběry prokládají nynějšími. Nejenže se ze dvou brunetek staly blondýnky, z milovníka vodní havěti cestovatel, z tanečníka konstruktér a z kamenosochařky malířka čelící těžké nemoci. Změnil se i slovník, místo přirozené roztomilosti nastupuje dospělá sebestylizace a s ní mnohdy i přiznání jisté hořkosti.

Jako v případě sourozenců Tomáše a Martiny Markových, kteří vyhrávali juniorské taneční soutěže. Dnes už se nepostrkují, jen s nadhledem špičkují, když líčí, co následovalo: ještě tvrdší dril ctižádostivého otce, karavan pro cesty po mezinárodních kláních, ruský trenér, který je dřel, aby byli nejlepší i mezi dospělými. 

„Už jsme necítili hranici, kde je to ještě normální,“ vypráví dcera, jak sice v cizině vyhráli, ale tatínek šel pogratulovat páru na druhém místě, protože byl prý lepší. „Už jsem cítila jen strach z táty, radost z tance se vytrácela,“ popisuje, kdy dospěla ke vzpouře.

Otec jí vytkl, že zničila značku, bratr zkoušel jinou partnerku, ale posléze také skončil. Teď je konstruktérem aut, sestra se věnuje fitness a díky úspěšnému podnikání ji otec vzal zase na milost. Nicméně oba tanec vyučují a Martina Marková se na parket vrátila i veřejně, ve StarDance s Markem Taclíkem.

Kamenosochařka Zuzana Čížková jako první v Evropě vytesala reliéf ve znakové řeči, zpracovala Madony z pískovce, žuly a mramoru, na výstavy do Paříže vozila svá díla v batohu. „Od patnácti let z domova, na cestách, bez odpočinku,“ shrnula své nadšené nasazení, než přišel důsledek: kolaps, diagnóza roztroušená skleróza, zákaz těžké fyzické práce, začátek umělecké dráhy od nuly. 

Ještě hořím?

65 %

Režie Hana Pinkavová

„Maluju lehkost, když mám těžké nohy,“ vypráví u plátna; modeluje vlastní rodiče či radu Vacátka pro policejní muzeum, nechala se pokřtít a hledá harmonii.

Popularizátor vědy Petr Jan Juračka měl podle lékařů oslepnout. Teď razí „Ochranu přírody tankem“ a jiné ptákoviny, jezdí drezínou, loví čurající motýly, fotí, točí, píše, přednáší a tvrdí, že je „pořád stejný magor“ jako v dětství, kdy sbíral želvy. 

Jeho fotku si na obal knihy vyžádal Paulo Coelho, pro oscarový film nasnímal plísně, hází šnečí ulity z výšky a směje se: „Do každého videa dám blbost, co si lidi zapamatují a mě baví.“ Sen, který trvá; ale třeba cyklus najde i opačné osudy.