Vždy ji zajímaly příběhy a osobnosti, které se vymanily z šedi průměru. Proto ráda točila v 90. letech pro Febio cykly Gen a Oko. Jen jí vadilo, že hrdiny jsou dospělí často v pokročilém věku, kteří spíš bilancují.
„Když mi výjimečně Fero Fenič schválil námět o dvaadvacetileté nevidomé olympioničce Pavle Valníčkové, nejmladší z portrétovaných v Genu, navrhla jsem mu zařadit i výjimečné děti, ale odmítl, že to nikoho nebude zajímat. A tehdy, v roce 1996, mě napadl cyklus o pozoruhodných mladých talentech Nehasit! Hořím!,“ vzpomíná Pinkavová.
Její námět však našel podporu až po pěti letech u Aleny Müllerové v ČT. „Rozjela jsem konkurzy, hledala na školách, dávala výzvy do časopisů, byla jsem zaplavená stovkami zájemců. Hlásily se mi holky z pasťáku, chlapi z kriminálu, často velmi nesoudní rodiče. Prvních 26 dílů jsem s pauzami točila čtyři roky.“
Tehdy vůbec nepočítala s tím, že se k osudu malých talentů bude vracet v jejich dospělosti. „Já byla ráda, že jsem časem probojovala pokračování cyklu, bohužel pod názvy Úděl nadání a Jít za svým snem. Původní Nehasit! Hořím! se nelíbilo tehdejší programové ředitelce, prý to vypadá jako seriál o hasičích,“ líčí režisérka, jak za téměř dvacet let vzniklo přes šedesát příběhů.
V roce 2013 se poprvé, v jednorázovém dokumentu Talenty po letech, mohla s odstupem času vrátit ke dvěma svým hrdinům, bikerce Tereze Huříkové a přírodovědci Petru Juračkovi. „Tenkrát jsem si uvědomila fenomén času, který píše ďábelské příběhy,“ těší ji, že v právě odvysílané sérii Ještě hořím? zmapovala další dráhu šesti z dětí, byť s omezeným rozpočtem a zaměřením jen na umělecké obory.
Protože se všemi aktéry od prvního natáčení udržovala přátelství, váhal pouze bývalý mineralog Vojtěch Bárta. „Vojta je kluk z jiné planety. Velmi komplikovaná bytost, úžasně všestranně vzdělaný, ale taky velmi nejistý a psychicky labilní. Naše půlnoční telefonáty by vydaly na knihu,“ vysvětluje.
Vzácně se setkala i s případy, kdy děti svůj talent nevyužily. „Obrovským byla klavíristka Sofie Mojzešová, v osmi letech vyhrávala mezinárodní soutěže. V patnácti se rozhodla, že vymění hudbu za koně, a další natáčení odmítla. Své nadání zahodil po smrti matky i pozoruhodný devítiletý historik, ale ostatní je proměnili do profesního zaměstnání,“ vypráví režisérka.
Ráda bych po čase v návratech pokračovala. „Nečekaný osud má třeba farmářka Hana Maturová či koňařská rodina Příhodova, svůj talent rozvíjí cellista Ivan Vokáč, dnes už sólista Pražské filharmonie, nebo Lukáš Vondráček, v současnosti světová hvězda. S ním už jsme točit měli, jenže Lukáš žije ve svém světě, nemá mobil, je stále v cizině, na maily odpovídá dva měsíce. Ale jednou to spolu natočíme.“
Ze všech „svých“ dětí má radost: „Z jejich posedlosti i odvahy čelit překážkám a neztratit se ve zrychleném, dost povrchním světě.“ Paradoxně sama dcera režiséra dětských filmů Josefa Pinkavy, jehož po Metráčkovi režim odstavil na vedlejší kolej, si jako dítě připadala „totálně bez talentu“.
Ale pamatuje si, jak jí voněly vývojka a ustalovač, když rodiče v kuchyni vyvolávali fotografie, a jak si pak z těch vlastních dělala na dlaždičkách koupelny „výstavu“. Na FAMU ji z kádrových důvodů zprvu odmítali. „Možná mě zachránilo moje znamení Lva a heslo Nikdy se nevzdávej!“
