Zapálený mineralog se stal stejně posedlým tvůrcem alternativního divadla. Přitom kameny sbíral od tří let, v patnácti jich měl na tři tisíce a k tomu přezdívku Šutr. „Byla to spalující vášeň,“ přiznává nad kolekcí, z níž chce většinu rozdat mladým nadšencům, protože na ni nemá čas.
Potkala jej totiž nová fascinace, a to divadlem, dokonce nějaký čas studoval geologii a DAMU současně, než se rozhodl pro umění, protože „ve vědě jsem si připadal sám“.
 |
Ovšem i divadlo podle Bártových představ se od tradičního pojetí liší. Ačkoli zažil stáže v pražském Národním divadle či Berlíně a působil v ústeckém Činoherním studiu, rozhodl se pro absolutní svobodu.
Což znamená třeba čínskou poezii v rozhlase, představení o „mafiánském kapitalismu“ a hlavně spolek Chemické divadlo, jehož tvorbu sám označuje za „hodně experimentální. Tápu a hledám, je zázrak, že se mnou ještě někdo pracuje.“ Navíc na jeviště přenáší svůj ekologický aktivismus a jak sám přiznává, „jsem zombie, co spí tři čtyři hodiny denně a pořád něco řeší“.
V jednom ohledu však přece jen Bártovo putování opsalo kruh: vrátil se zpátky do bytu svých rodičů, kde jeho maminka z minerálů utírá prach. Na vlastní bydlení si totiž nevydělá, ale věří, že jde jen o dočasné útočiště. A matka potvrzuje, že pomoc i rady odmítá; koneckonců jako každé dítě.
