RECENZE: Farář, mnich, invalida. Koho tak ještě vrazit do Cesty do Říma

Na karlovarském festivalu zahajoval celovečerní debut Tomasze Mielnika Cesta do Říma sekci Na východ od Západu, ve středu má pražskou premiéru, po níž bude putovat letními kiny včetně netradičních prostor žižkovského nádraží.

Netradiční je vůbec slovo, jež se v souvislosti s Cestou do Říma často slýchá. V uměleckých kavárnách se uplatní i surrealismus, v lidovějších nálevnách kafkárna. Polský absolvent pražské FAMU prostě zapadá do současného obrazu školy, která – na rozdíl od řemeslné výchovy v Písku či ve Zlíně – utvrzuje posluchače v artových manýrách.

Přitom film začíná jako slibná groteska, než se promění v rádoby duchovní road movie bez ladu a skladu. Utrápený hlídač z pražské galerie řízený vyzývavou kráskou veze do Říma ukradený obraz, za nějž si zaplatí tibetského léčitele – pokud ho nechytí policie.

Jenže milá rozehrávka se brzy ztratí ve změti výjevů na pomezí aranžovaných snů a absurdního divadla včetně neměnné herecké dikce. Režisér sice vykazuje nespornou obrazovou kulturu v čele se záběry dívčiny tváře v okně vlaku – také se mu dostalo výsady točit na klasický materiál, ale užívá ji jen pro únavnou koláž.

Vzývaný surrealismus i podle své nejprostší definice sleduje osvobození mysli, nikoli její zanesení odvozenými citacemi, symboly a hlubokomyslně se tvářícími výroky o pomíjivosti a věčnosti. Harfa stojí v písku, voda se mění ve víno, světec slyší „Svatý Antoníne, nebuďte tak svatej“. Důvod uniká a vtip vadne; jen bizarností se druhým Wesem Andersonem nikdo nestane.

Cesta do Říma

40 %

Česko / Polsko, 2015, 90 min

režie: Tomasz Mielnik

hrají: Václav Hrzina, Berenika Kohoutová, Miroslav Donutil, Juraj Herz, Radim Kalvoda, Tomáš Hanák, Johana Švarcová, Ernesto Čekan, Jan Englert, Igor Chmela, Dana Batulková, Jan Hraběta, Igor Bareš, Ivana Uhlířová, Ivan Vojnár, Nina Divíšková, Petr Slavík a další

Cesta do Říma je zkrátka vodou na festivalové mlýny jinakosti, příkladem filmu uvažujícího, koho tak ještě posadit do kupé, jen aby to vypadalo neotřele. Faráře, mnicha, invalidu, filozofa, dámu s psíkem už tu máme – ale kdyby se přidal sněhulák, Hitler nebo mravenečník, výsledek by byl stejný: efekt pro efekt.

Objevování Amerik, tedy starých nových vln, k debutantům patří – i talentovaným, jakým Mielnik bezesporu je. Od toho by však měli vedle nich stát mistři, kteří jim vysvětlí, že odkaz k Božské komedii ještě nezaručí umělecké výšiny a že v „disputaci o katolicismu“, jak někteří film vnímají, mohou jiní vidět čirou schválnost, mechanické cvičení z dějin představivosti.