Když mluvíte o svých filmech, často používáte množné číslo. Jsou tedy Béla Tarr tak trochu i vaši kolegové?
Film je pro mě kolektivní dílo, takže ano. A považoval jsem vždycky za důležité o tom mluvit.
Máte nějaký klíč k výběru kolegů?
Film je pro mě o úhlu pohledu. Tudíž potřebuju, aby svět viděli podobně jako já. Ne protože bych neunesl jiný, ale protože je pak jednodušší společně pracovat. Když se setkáváme, tak ani tolik nemluvíme o filmech nebo umění, ale spíš o životě. Jedině tak můžu pochopit, jestli vidíme věci stejně.
Teď se víc klade důraz na diverzitu než stejnost. Na place se dá rozmanitost podporovat různými pravidly či kvótami. Chtěl byste to tak?
Chytrý producent ví, že jeho největším zájmem je dostat ze mě to nejlepší. A to se stane jedině tak, že mi dá absolutní svobodu. Ne, že mě bude omezovat nad rámec jiných limitů. Upřímně, mí producenti nikdy ani nebyli na place. Setkávali jsme se, až byl film hotový.
Je těžké takové producenty najít?
Je. Ale já měl v tomto směru velké štěstí na skvělé lidi.
Kde se pro vás rodí film? Je to v hlavě, na papíře, na place nebo třeba ve střižně?
Určitě na place během natáčení. Obzvlášť v mém případě už toho moc po natáčení nenaděláte. Někdy jsem si ty chvíle užíval, někdy trochu méně, protože se prostě čas od času musíte s někým pohádat…
Kdy z vaší zkušenosti vznikají ty největší spory?
Z dobrého úmyslu. Každý chce na place sám za sebe ukázat to nejlepší, co umí. Podat dobrý výkon. Někdy je ale prostě potřeba podřídit se ostatním. Mým úkolem pak bylo na place rozklíčovat, jak ke komu přistupovat. Někdo potřebuje bič a někdo zase cukr.
Je to stejné i s vašimi studenty, které teď učíte na FAMU?
Naprosto. I proto vyučuju jenom formou osobních setkání. Nechci dělat velké přednášky nebo workshopy. Tam se o člověku individuálně nic nedozvím. Je k tomu potřeba velká míra empatie. Mým hlavním sloganem, když učím, a to kdekoliv po světě, je: „no education, just liberation“.
Funguje to na každého?
Pokud se do něj dokážu dostatečně vcítit, tak ano.
O mých filmech nemluvíme
Nedávno jste mluvil o tom, že mladí filmaři nejsou dostatečně odvážní. Setkal jste se s tím i tady v Praze?
Jak už jsem řekl: každý jsme jiný, nejde generalizovat. Například v této skupině mám Mexičana, Inda, Číňana a další. Mají odlišné historické, kulturní i společenské pozadí, takže i jiné přístupy k sebeprezentaci a odvaze.
Zajímá vás jejich názor na vaše filmy?
Ne, o mých filmech nemluvíme. Není pro to žádný důvod. Jejich úkolem je, aby objevovali sebe, ne mě. Já jsem tu jen pro to, abych jim pomáhal.
Předpokládám, že mnozí z nich vůči vám chovají velký respekt. Zažil jste, že by to už někoho limitovalo? Nebo prostě jen byl víc nervózní?
Ne. Pokud by byli nervózní, tak dělám něco špatně já, ne oni. Musí se se mnou cítit komfortně, máme si to spolu užít, hrát si, objevovat. Ale samozřejmě se mi při tom musí otevřít. Jsme ve 21. století a oni musí pochopit, že teď se může všechno. Už neplatí žádná pravidla. Vy jste pravidlem, vy ho nastavujete.
Co když ale třeba za filmovou školu nebo vlastně jakékoliv vzdělání musíte platit? To nevypadá, že by pravidla neplatila.
V Sarajevu jsem měl svou vlastní filmovou školu, která byla součástí soukromé univerzity, takže se tam samozřejmě platilo. A jelikož u mě zrovna nestudovali děti bohatých, museli jsme ji zavřít. Investor univerzity neviděl žádné výnosy a to se mu nelíbilo. Je to smutné a nesouhlasím s tím. Peníze logicky znamenají nějaký předvýběr, nějaké pravidlo. Přitom by vzdělání mělo být zdarma. Nikdy nevíte, kdo se může objevit a co může ve světě změnit na základě získaných znalostí.
Béla Tarr
Zvážil byste někdy vybudovat školu znovu jinde?
Teď nevím. Pracoval jsem tam čtyři roky a ke konci to už bylo kvůli financím jako jed. Začalo to zcela ničit mou práci. Nic pěkného. A to já znovu nechci.
Jsou peníze dnes největším cenzorem?
Odpovím takto: už jsem několikrát řekl, že já vyrostl během politické cenzury, která trvala téměř čtyřicet let. Teď vidím, že existuje naopak tržní cenzura. Ale to neznamená, že by mladí neměli točit a sdílet své emoce, myšlenky a příběhy. Stačí vzít do ruky telefon a můžete natočit film, který třeba někomu změní život. Včetně vás.
Stejný doktorát jako jste převzal vy na FAMU, převzala před časem i režisérka Agnieszka Holland. Nedávno musela v Polsku čelit velkému politickému tlaku kvůli filmu Hranice...
Doslechl jsem se, přijde mi to šílené.
Vy máte s podobnými útoky ale taky zkušenost, je to tak?
Ano, mám s tím nějaké zkušenosti. Nijak se tím ale nezaobírám, protože jsem během svého života zažil v Maďarsku minimálně 25 ministrů kultury. Oni přichází a odchází, já zůstávám. To mluví za vše. Jsou to občas opravdu směšní lidi, takže jim nevěnuju ani trochu své energie.
Hollandová: Bourání pomníků handlířů s otroky a zločinců je racionální |
Ve vašem filmu Muž z Londýna z roku 2007 ztvárnil hlavní roli Miroslav Krobot. Už jste se tu potkali?
Ano, byl na předávání doktorátu. On je velice osamělý typ člověka, uzavřený. I proto jsem ho tehdy obsadil. Vypadá a působí jako kámen. Každý jeho pohyb je těžký.
Jaké vzpomínky se vám vážou k tomu natáčení?
Bylo to tehdy trochu šílené. Mluvilo se tam česky, maďarsky, anglicky a kdovíjak ještě. Ale zvládli jsme to.
Viděl jste někdy v poslední době nějaký současný český film?
Ne, víte pro mě je česká kinematografie pořád hlavně Forman, Menzel, Chytilová a Passer. Nic víc.
V poslední době se filmům vyčítá, že jsou dlouhé. Vaše Satanské tango mělo přes sedm hodin. Je to podle vás oprávněná kritika?
Asi jde o diváka. Jestli jdete na film, který je pro vás. Ne každý vydrží v kině tři hodiny a více. Každé dílo má svou délku a nemá smysl ho krátit, pokud dává smysl. Vezměte si třeba Vojnu a mír. Přece neřeknete, že z Vojny a míru a vypustíte dvě sta stránek , jen protože je to pro někoho nuda. To je barbarská mentalita.
Četla jsem někde, že si pamatujete každý film okénko po okénku. To je pravda?
Ne, že si je pamatuju. Já je stále živě vidím. A taky cítím. Protože to byl vždycky můj hlavní cíl. Předat pocit.
