Jméno Aurel Klimt znají zejména festivaly. Jeho originální groteska Eastern aneb Krvavý Hugo, v níž animoval živého herce-banditu na gymnastickém koni z tělocvičny, na nich zakusila jen dvojí cestu. "Buď Huga rovnou odmítli, nebo ho přijali - a pak vždycky vyhrál," říká Klimt o snímku, který studenta animované tvorby na pražské FAMU takříkajíc zviditelnil. Jeho absolventský snímek O kouzelném zvonu, který uvede ČT 1 na Štědrý den vpodvečer (přesně v 17.15), je jiného druhu: jde o pohádku, podle autora dokonce o pohádkovou zpěvohru, ne-li přímo muzikál. "Rozhodně jsem si nemyslel, že se s pohádkou uplatním spíš než s groteskou, právě naopak vždyť dětem se dnes podsouvá hlavně Disney. Ale mé předchozí snímky byly grotesky, etudy, variace na nějaké téma, což je poměrně lehké, podobná cvičení nepotřebují děj. Kdežto já si chtěl zkusit odvyprávět příběh." Poloplastický film natočil podle povídky o ukradeném zvonu přetaveném v dělo, kterou před osmi lety napsal k přijímacím zkouškám na FAMU. Při práci využil rad svých pedagogů Břetislava Pojara a animátora Jana Klose. Právě oni rozhýbali slavné, také poloplastické postavičky medvědů, co se potkali u Kolína... Klimt sice patří ke generaci, která zázračné možnosti počítačové animace bere jako samozřejmost, nad filmy stvořenými touto metodou však nepropadá nadšení. O Geriho hře režiséra Jana Pinkavy, oceněné Oscarem, říká: "Hezké, ale klidně to mohl zahrát dobrý herec." Tvrdí, že počítač má sloužit jen jako prostředek k usnadnění práce. "Asi na škole vědí, proč nás učí, že animovaný film má místo jen tam, kde něco neumí film hraný. Obdivuju nápad, když ve Forrestu Gumpovi při pingpongové scéně počítač dodělá míček, ale v Jurských parcích si nelibuju." Počítač - míní Klimt - pracuje až příliš dokonale, jde vždycky rovně, kdežto člověk oklikami a s chybami, takže pak každá odchylka animované "jakoby" reality od skutečnosti přímo "zasvítí" a divák ji pozná. Podle Klimta existují dvě osy kinematografie. "Ta první začala Lumierem. Obrazy, které publikum přesvědčují: tohle je skutečnost. I ta druhá, od Meliese k Zemanovi, sice nabízí příběh, ale netváří se, že je opravdový - v každém okamžiku si divák uvědomuje, že jde o fantazii." Právě Karel Zeman představuje "krevní skupinu" Aurela Klimta, vzor, ke kterému spěje. Ovšem po krůčcích. Snít může o projektech v zemanovském duchu, o Mistru a Markétce či Válce s mloky, ale zatím se chce na menších plochách utvrdit v tom, že umí látku odvyprávět: aby měla hlavu a patu, což považuje za největší problém současného českého filmu vůbec. Po Novém roce se dozví, zda s výtvarníkem Martinem Velíškem připojí další werichovské přepisy ke dvěma hotovým a jedné plánované epizodě režisérky Vlasty Pospíšilové. Vznikl by tak dlouhometrážní sled pěti Werichových pohádek nazvaný Fimfárum. "Ovšem to taky není regulérní celovečerní film, stejně jako blok jednotlivých minifilmů, jaký v České televizi chystá producent Čestmír Kopecký pod názvem Osm statečných. Jediná výhoda takového slepence je v tom, že pár lidí jej uvidí na plátně," říká Klimt. Tolik snímků, aby vydaly na videokazetu, ještě nemá, a tak zůstává televize jedinou jistotou jeho profese. Reklamu či klipy by neodmítl, kdyby projekt byl technologicky zajímavý, dostal by jistou svobodu a k dotyčnému výrobku či muzice by necítil osobní odpor. "Každá věc se dá udělat dobře, nebo špatně," míní filmař, který teprve na jaře předloží diplomovou práci.
22. prosince 1998 20:53
