RECENZE: Stachův hrdina táhne dva slabší druhy na vrchol hory

Netradiční zápletku má nejnovější premiéra pražského divadla Ungelt. Zdejší umělecký šéf Pavel Ondruch tu zrežíroval poslední hru britského dramatika Petera Quiltera Vejšlap pojednávají o trojici přátel rozhodnutých společně zdolat vysokou horu.

Činí tak oficiálně proto, aby uctili památku zesnulého kamaráda. Podvědomě se však cestou především vyrovnávají s plíživě nastupující krizí středního věku.

Trojici rozdílných postav se podařilo obsadit herci s dostatečně odlišným naturelem. Prim zde hraje Petr Stach v roli zkušeného vůdce výpravy, alfasamce Jacka, který zrovna řeší, zda sňatek je ta nejlepší životní vyhlídka. Martin Písařík se objevuje v roli afektovaného gaye Daniela, který se dlouho nedokáže vyrovnat s rozchodem. Třetím do party je pak Jan Holík jako pohodový, pohodlný, ale především strašně osamělý Tony, kterému se v hlavě honí nejčernější myšlenky.

Stavba Quilterovy hry je prostá. Trojice se během výstupu špičkuje, hádá, usmiřuje, filozofuje, znovu hádá... A tak pořád dokola. Sám britský dramatik v rozhovoru k premiéře přiznal, že do hor nechodí a že psaní Vejšlapu nechal volně plynout, aniž by sledoval nějaký přesný cíl. Oboje je z výsledku patrné. Když totiž trojice konečně zdolá vysněnou horu, na vrcholu se vyfotí a odchází dolů. Opona padá. Diváci se cestou sice dozvěděli, jak se Jack rozhodl vyřešit své dilema (jeho postava je zdaleka nejpropracovanější a po herecké stránce nabízí nejvíce), v případě Daniela však tvůrcům stačilo pouhé konstatování, že se mu už nestýská... A postava Tonyho pak vyznívá zcela do ztracena.

Vejšlap

70 %

Divadlo Ungelt

premiéra 2. září 2020

režie: Pavel Ondruch

hrají: Petr Stach, Martin Písařík, Jan Holík

Quilter prý napsal dvě verze hry, jednu temnější a druhou oddychovou. V Ungeltu si vybrali druhou verzi, ovšem z té temnější do ní zapojili zápletku s Danielem. To patrně způsobilo onu nevyrovnanost, co se uzavření postav týče. Výtky však neznamenají, že diváka čeká špatné představení. Po režijní stránce se totiž z relativně slabého základu povedlo Ondruchovi vybrousit svižnou komedii, která přes zmíněnou repetitivnost dobře ubíhá. Vedle režijní ruky a souznění herců na to má vliv i fakt, že Quilterovou předností nadále jsou zvonivé dialogy.

Anglický dramatik se stal zdejším oblíbencem,v Ungeltu nyní uvádějí hned tři jeho hry. Zdá se však, že potenciál autora tím byl prozatím vyčerpán.