Často jezdím vlakem a zjistila jsem, že hlas z amplionu na nádraží je váš.
Ano. Já jsem se k tomu dostal tak trochu jako slepý k houslím hned po převratu. Tenkrát kamarádi přišli s tím, že jako jedni z prvních budou ozvučovat nádraží. Hledali tenor, předtím měli baryton, který nezněl v nádražních halách dobře. Vzpomněli si na mě a zkusili jsme to. Ale užil jsem si s tím svoje. Kamarádi vtipkovali: „Teď jsem byl v Pardubicích. Jak to, že jsi tady, když hlásíš tam?“ Nebo: „Hlas nádraží!“ posmívali se. (smích)
Přitom to byla spíš taková technická záležitost. Na začátku si do databanky nahráli slova, která jsem namluvil, a pak to skládal počítač do hlášení podle toho, jak to na nádražích potřebovali. Ale asi to mělo svoje fanoušky. Když moje hlášení přestali na Hlavním nádraží pouštět, začali se ozývat šotouši (milovníci železnice, pozn. red.): „Knop zpátky na Hlavák!“ (smích)
Při čtení scénáře jsem si říkal: „Sakra, ten chlap mi někoho připomíná.“ A došlo mi, že Franka Burnse ze seriálu M.A.S.H., kterého jsem dříve daboval.
