RECENZE: Vídeňské Turandot nepomáhá ani konzultace u dr. Freuda

Vídeňská státní opera uvádí novou inscenaci opery Giacoma Pucciniho Turandot. Ale poznat ji nelze, neodehrává se totiž v Číně, nýbrž v předpokoji ordinace Sigmunda Freuda. Tedy aspoň to tak vypadá.

Kýčovité obrazy napodobující čínský kolorit samozřejmě nejsou ještě podmínkou působivého jevištního účinku, ale to, co udělal režisér Claus Guth, nemá žádné opodstatnění. Jeho práce jde proti všemu, co je na díle přitažlivé a jedinečné, aniž by to nahradil něčím jiným, stejně silným.

Děj se odehrává na strohé scéně rozdělené horizontálně na dvě části, přičemž té horní dominují vysoké dveře. V tištěném programu si lze přečíst, že jsou kopií vstupu do bytu Sigmunda Freuda v ulici Berggasse, kde přijímal své pacienty.

Vedle dveří stojí židličky, na nichž posedává princ Kalaf i jeho otec Altoum, ale i k smrti odsouzený perský princ. Zřejmě čekají na konzultaci. Turandot, jejíž silueta se napřed zjevuje za obrovským sklem (což je samo o sobě asi jediný scénický nápad), se při svém prvním výstupu objeví ve dveřích. Asi už má konzultaci za sebou.

Po jevišti se pohybují s robotickými pohyby postavy v hráškově zelených moderních oblecích, listují jakýmisi spisy, možná seznamem nápadníků Turandot a nosí bedničky, v nichž jsou podle všeho hlavy popravených princů, kteří neuhádli princezniny hádanky. Co jsou tito lidé zač? Freudovi asistenti?

Když se na scéně objeví stejně oblečení ministři Ping, Pang a Pong, tak člověka napadne, že nejspíš byli namnoženi, ale proč, není jasné. Když si tito tři rádci, unavení neustálými popravami, představují lepší časy v Číně, postupně se svlékají do nátělníků a pohrávají si se sťatými hlavami.

Giacomo Puccini: Turandot

40 %

Vídeňská státní opera, 19. prosince 2023

Z neznámých důvodů je namnožena i Kalafa oddaně milující otrokyně Liu, kterou neustále provází skupina identických komparsistek. Sama Turandot připomíná mladičkou nevyzrálou holku v bílých šatech a s dlouhými plavými vlasy, urputně se držící svých obřích panenek, které ji nechtějí pustit do světa dospělých. Hádanky Kalafovi nepokládá před shromážděným císařským dvorem a lidem, ale ve své ložnici. To je pro změnu zase tak názorné, až je to banální.

Ale proč ji Kalaf zaujal víc než ostatní nápadníci? Tak, jak ho hraje (či spíš neví, jak ho má v takové inscenaci vůbec hrát) Jonas Kaufmann, působí mnohem víc jako nejistý váhavec než jako imponující sebevědomý muž.

Sbor, čili dav, který má v opeře důležitou úlohu, jehož nálady se různé proměňují, se na jevišti objeví vlastně pouze jednou. Hned v úvodu, kdy ovšem pouze nakráčí na jeviště a sedne si na židle vpředu. Vše ostatní už zpívá za scénou.

Umanutost, s jakou režisér z opery vykuchává jakýkoli náznak efektu a konvence, působí až směšně, přitom oné konvenci se stejně nevyhne. Dojemný polibek, po němž Turandot roztaje, totiž nechybí a v závěru princezna s princem šťastně odběhnou ruku v ruce pryč. Zřejmě zázračný účinek psychoanalýzy.

Člověk se jen ptá, proč tedy k tomu všemu zní tak blyštivá, v nejlepším smyslu okázalá, jedinečně instrumentovaná hudba? To už mohl Claus Guth Pucciniho hudbu nechat upravit pro několikačlenný soubor muzikantů. Nebo raději rovnou režírovat nějakou úplně novou operu o Turandot…

Prostě se opakuje to samé, jako u mnoha současných operních režií. Snaha stvořit nový příběh naráží na pevně sevřenou hudební koncepci skladatele, jíž režisér nerozumí nebo nechce rozumět. Že je divadlo vyprodané? Ano, i při navštíveném představení bylo plno až po střechu, ale nač lidé chodí? Na dílo, na hudbu, na zpěváky. Režie nějak přetrpí.

Napřed Rusalka, teď Turandot

Pokud jde o samotnou hudbu, tak dirigent Marco Armiliato vedl orchestr solidně, dala se slyšet spousta krásného, nijak ryčného zvuku. I když na to, jak kvalitní je orchestr první vídeňské scény, tak by Turandot jistě uměl předvést s ještě většími výrazovými nuancemi.

Pěvecká úroveň večera částečně zachraňovala, co se ještě dalo, i když ne bezezbytku. Titulní roli zpívala litevsko-arménská sopranistka Asmik Grigorianová, kterou si pražské publikum může pamatovat z koncertního provedení Dvořákovy Rusalky Českou filharmonií se Semjonem Byčkovem na Dvořákově Praze 2022. Už tehdy překvapila ve výškách přirozeně rozpínavým, nosným stříbřitým hlasem, ale stačí to na vražedný part Turandot, která musí z hrdla doslova vystřelovat laserové paprsky?

Zdálo se, že stačí. Pěvkyně, která má navíc i herecko-pohybové nadání, tóny vypalovala bez křiku, snažila se i o vybarvení oněch „paprsků“ do měkčích odstínů, a udělat z Turandot lidskou bytost, ne pouze monstrum. Přesto se vkrádalo tušení, že to jejímu hlasu nedělá dobře, že do barevnosti se už začíná vkrádat drsnost, a že takováto role může zpěvačce, která má nemalou část kariéry před sebou, časem způsobit problémy.

Hvězdný tenorista Jonas Kaufmann zpíval Kalafa, postavu, jejíž árii Nessun dorma proslavil Luciano Pavarotti. V porovnání s tím, jak si Kaufmanna pamatuji z minulosti, včetně pražských koncertů, tak je to spíš odvar někdejšího hlasu. Ten byl vždy tmavší, spíš barytonální, ale teď jakoby ztěžkl, ztratil pružnost a vstřebával se do těla, místo aby se nesl do publika, takže se nezřídka ztrácel za orchestrem.

Navíc si Kaufmann neodpustil manýru. Zatímco Puccini na árii Nessun dorma bezprostředně navázal další děj, tady orchestr ukončil árii jako při koncertu – aby publikum mohlo zatleskat! Což je manýra nepřijatelná i v nejtradičnější „čínské“ inscenaci, a dvojnásob v režii, tvářící se jako komorní psychologické drama.

Slušné výkony odvedli představitelé Altouma i Pinga, Panga a Ponga, nicméně v paměti nejvíc utkvěl oslnivě nádherný, oblý a silný hlas ruské sopranistky Kristiny Mkhitaryanové v roli Liu. Její zpěv šel navíc vskutku z duše a promlouval o utrpení nešťastně zamilované dívky.

Až na to, že efektní závěrečný tón v árii Signore, ascolta musela vyzpívat vleže na zádech, nohama směrem dozadu. Ne že by to nezvládla, ale onen stěžejní tón šel přirozeně jinam,do zákulisí, ne k divákovi. Co naplat, hudba, zpěv a jejich účinek bývá to poslední, co současné režiséry zajímá.