RECENZE: Vídeňská Její pastorkyňa jako vězeňské retro

Ve vídeňském Theater an der Wien uvádějí Janáčkovu Její pastorkyňu. Inscenace, v níž účinkují i pěvci z Česka a Slovenska, však režijně nepřináší nic víc než nerozpracovaný a nezvládnutý nápad.

Nizozemská režisérka Lotte de Beer se rozhodla vyprávět příběh retrospektivně – jako vzpomínky Kostelničky, která si ve vězení odpykává trest za vraždu nemanželského dítěte své „pastorkyně“ Jenůfy. Zpětná projekce děje v představách některého hrdiny není obecně vzato v opeře nic tak nového, ale většinou se rozpustí rychle jako cukr v čaji. Není totiž snadné do skladatelem daného rytmu a dramatického spádu přidat vlastní rytmy, respektive dějové linky.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa

65 %

Dirigent: Marc Albrecht

Režie: Lotte de Beer

Theater an der Wien, 24. února

Vídeňská Její pastorkyňa (uváděná dle zahraničního zvyku pod názvem Jenůfa) není výjimkou. První scéna diváky zavede mezi oprýskané stěny ženské káznice. Vězeňkyně pracují pod dohledem dozorce a svou celu obývá i Kostelnička Buryjovka. Sedí na posteli, chytá se za hlavu a gestikuluje, jako by se snad snažila dodatečně zabránit osudu. Jenže to působí nesmírně popisně a hlavně – jakmile Kostelnička sama vstoupí do děje, je po koncepci a hraje se „normální“ Její pastorkyňa, žádné „retro“. To se vynoří vlastně jen tehdy, když Kostelnička zrovna nemá být na scéně, ale je na ní a přihlíží, jak to všechno bylo.

Třebaže některé jednotlivé výjevy a vzájemné herecké reakce mají působivost, ke konci se už zcela vytratí logika a bohužel i Janáčkova emocionalita. Scéna, kdy zločin vyjde najevo a Jenůfa své pěstounce přede všemi důstojně odpouští, skočí jakoby do „přítomnosti“ (aspoň to tak vypadá), neboť Jenůfa s Lacou navštíví Kostelničku ve vězení. A jejich závěrečné sblížení, provázené závratnou hudební katarzí, si prostě zazpívají nahoře na schodech na odchodu.

Navíc režisérka vsunula do děje různé symbolické postavy, které působí jako z masopustu, mužům pověsila na záda zvířecí kůže, mající nejspíš odkazovat k předkřesťanským tradicím. Jenže jsou to jen takové střípky bez hlubší souvislosti a drama nijak neposilují. Naopak, když přijde výkřik Kostelničky, na niž začíná doléhat svědomí, „Jakoby sem smrt načuhovala!“ a objeví se postava s maskou smrti, která „poctivě“ ilustruje vrcholný dramatický okamžik, shodí ho ve skutečnosti do banality...

Vídeň už měla lepší Její pastorkyni

Hudebně a pěvecky to bylo v předposledním představení střídavé oblačno a zataženo. ORF Radio-Symphonieorchester Wien, který dirigoval Marc Albrecht, hrál precizně, dramaticky, syrově až tvrdě. Kostelničku zpívala švédská hvězda Nina Stemmeová, proslulá velkými dramatickými úlohami hlavně německého repertoáru. Zápasila s češtinou, což nepřekvapilo, horší je, že v obrazu ženy-vesnické autority, která nakonec selže v zoufalé snaze uchránit Jenůfu před drtivým soukolím dobových konvencí, převládaly šedě mrazivé a jakoby ploché tóny.

Ale aspoň není ještě úplně za zenitem, na rozdíl od své jevištní tchyně, stařenky Buryjovky, která je sice v ději opravdu stará, ale pěvkyně by přesto neměla být zcela bez hlasu tak jako 78letá, kdysi bezesporu významná sopranistka Hanna Schwarzová.

Ruská sopranistka Světlana Aksenovová jako Jenůfa střídala momenty, kdy její lyrický hlas zněl pěkně kulatě a jímavě, s násilnými a nepěkně ostrými výškami. Její dva nápadníci byli v česko-slovenských rukách. Tenorista Pavel Černoch dal Lacovi vášnivost i vroucnost, Števa v podání Pavla Bršlíka byl frajer, i když hlasově už je dnes tento slovenský tenor na lehkovážného furianta o něco dramatičtější. Z českých pěvců v obsazení ještě figuruje Václava Krejčí Housková jako Rychtářka.

Celkově inscenace dost zaostala za produkcí Vídeňské státní opery z roku 2001, kterou režíroval David Pountney a kterou poté převzalo i brněnské Národní divadlo. A autorce tohoto textu vůbec nevadilo, že se ve Vídni hrála v německém překladu, ba právě naopak.

V Theater an der Wien stále platí povinnost prokazovat bezinfekčnost a nosit respirátor. Nicméně při čtvrtečním představení bylo hlediště plné a při odchodu se daly zaslechnout hlasy od místních návštěvníků, jaká je to nádherná hudba. Aspoň to potěšilo, když už ne samotná inscenace.