RECENZE: Princ je nahý aneb Freude, Freude, vždycky na tě dojde

Ve Vídni uvedli novou inscenaci Dvořákovy Rusalky, tentokrát však nikoli ve Vídeňské státní opeře, ale v Theater an der Wien (Divadlo Na Vídeňce), scéně vytvářející k „velké sestře“ jakousi komornější alternativu. Jenže v této Rusalce je skoro všechno špatně.

Zatímco Rusalka ve Vídeňské státní opeře, poprvé uvedená roku 2014 ještě s Jiřím Bělohlávkem a v dalších letech znovu nasazovaná, se mohla opřít jak o solidní až špičkové pěvecké výkony, hudební nastudování a koneckonců i dramaticky vypracovanou režii Svena Erika Bechtolda, tato Rusalka je přehlídkou bezradnosti a špatného obsazení.

„Vídeňka“ je komorní scéna, proto by člověk čekal spíš intimnější výklad včetně scénografie. Německá režisérka Amélie Niermeyerová však nechala jeviště prostavět mohutným bělostným interiérem, z nějž vlevo dozadu vede chodba ohraničená mříží, Vpředu je bazén, vpravo vzadu schody nahoru a o něco blíže roleta garáže.

Antonín Dvořák: Rusalka

50 %

Dirigent: David Afkham

Režie: Amélie Niermeyerová

Theater an der Wien, 30. září 2019

Nad mříží visí český nápis Pozor! Písmeno „z“ později s prskavkou upadne a zbyde anglické slovo „poor“, zřejmě odkazující na „ubohou“ Rusalku. Pokud to měl být vtip či významové gesto, varující před světem lidí, tak neúčinkuje. Způsob, jakým postavy přicházejí a odcházejí, totiž nedává žádnou logiku, říše přírody a svět lidí jsou chaotické. Nicméně scéna, pod níž je podepsán Christian Schmidt, sama o sobě pořád ještě zůstává tím lepším v inscenaci.

Režisérka v ní však vytvořila tuctovou odpoetizovanou variaci na témata jako „Rusalka a Sigmund Freud, Rusalka a podvědomí, Rusalka a sex“ a tak dále. Tedy to, s čím začal ještě v 80. letech David Pountney ve Velké Británii, jenž byl ovšem originální a výjimečně schopný umělec, a čeho se pak více či méně zdařile chopili ostatní režiséři. Někteří jsou aspoň velcí divadelníci a i když s nimi člověk často hrubě nesouhlasí, nemůže jim upřít divadelní spektakulárnost a schopnost sledovat vlastní myšlenkovou linku (Martin Kušej v Mnichově, Jossi Wieler v Salcburku, Stefan Herheim v Bruselu, Robert Carsen v Paříži).

U Niermeyerové je však Freud už jen pouhým klišé. Postavy se k sobě chovají brutálně, třeba Vodník Rusalce násilně ohýbá hlavu a ona mu zase dá facku, ale všechny jejich akce působí strojeně a odtažitě, protože vůbec není jasné, proč a co jsou vlastně zač, z čeho jejich chování plyne. Nedisponují vlastní, byť třeba i nepohádkovou identitou. Vodník má vestu a kalhoty, vypadá jako dělník, není však ani autoritativní vládce, ani starostlivý otec, ani zvrhlík, není to vůbec nikdo. 

Rusalka v bílé košili a červených legínách prochází inscenací, aniž by něco skutečně prožívala. Ježibaba je vyzývavá mladá žena kouřící cigaretu, která  přebývá za vraty garáže (pokud divák čekal, že z ní aspoň vyjede v luxusní limuzíně, nedočkal se). Ale jaký je její vztah k dalším figurám, není patrné. Cizí kněžna se musí přirozeně zjevit v černém spodním prádle, je to přece sex bomba. Největší „invenci“ tak podstoupil Princ, který se Rusalkou vyspí hned po prvním setkání a z lože vstává a po jevišti se pak projde úplně nahý. K tomu všemu přistupují videoprojekce všelijak se pitvořících obličejů, které ale v současnosti vybafnou na diváka skoro v každé druhé inscenaci.

Čest zachraňoval Vodník

Inscenace neúčinkuje ani jako spektákl, ani jako intimní psychodrama. Navíc při repríze 30. září nebylo ani co poslouchat. Švédské sopranistce Marii Bengtssonové v titulní roli sice pěkně zněla vyšší poloha, ale od středu dolů byl její hlas matný. 

Do role Prince byl obsazen český tenorista působící v zahraničí Ladislav Elgr, ale člověk při jeho zpěvu vnímal jen hlas jakoby násilně tlačený do těla, na vyšších tónech nezřídka selhávající, navíc mu bylo – paradoxně – ze všech sólistů nejméně rozumět. Rakouská mezzosopranistka Natascha Petrinsky jako Ježibaba vyrážela tóny tak ostře, že to bylo na hraně vřískání. Americkou mezzosopranistku Kate Aldrichovou si naše publikum může pamatovat jako Sexta z Mozartova Tita, kterého před lety excelentně zpívala ve Stavovském divadle, ale Cizí kněžna jí vokálně nesedí, hlas jí pořádně nezněl.

Pod úrovní renomované vídeňské scény byli i představitelé Hajného Markus Butter a Kuchtíka Juliette Marsová, oba navíc v u lesklých černých kostýmech splývající se sborem, a příliš nezaujaly ani představitelky tří žínek. Pověst divadla zachraňoval aspoň vokálně rakouský basista s kovovým, průrazným hlasem Günther Groissböck, který Vodníka zpíval už ve Vídeňské státní opeře. Jako jedinému mu bylo rozumět opravdu každé slovo – jeho pečlivě naučené češtině všechna čest.

Theater an der Wien nemá vlastní orchestr, pro každou produkci si tělesa najímá. Tentokrát hrál ORF Radio-Symphonieorchester Wien, který řídil německý dirigent David Afkham. K Rusalce přistoupil hodně dramaticky, zpěvná, lyrická místa jen tak zběžně přelétl, což by nemuselo za jistých okolností vadit, ale toto nebylo skutečné zvukové drama, to byla jenom zvuková tvrdost a jakási hranatost, navíc provázená i nepřesnostmi hlavně v dechové sekci.

Do výsledných milosrdných 50 procent je započteno pět procent navíc za scénu, deset za pěvecký výkon Groissböcka a pět za samotné uvedení Rusalky, jejíž hudba jako taková se koneckonců zničit nedá.