Vilu obývá mladá manželská dvojice, jejíž vztah prochází vážnou krizí. Ke všemu se k nim postupně nastěhuje rodina manželčiny sestry a jeden hluchoněmý, záplavami údajně postižený mladík.
Přírodní katastrofu používá autorka jako záminku a symbol pro rozkrývání mezilidských vztahů a vyplavování temných stránek zasuté minulosti. Každá z hlavních postav totiž postupně prochází "záplavovou vlnou" neočekávaných, dosud skrývaných skutečností.
Autorka se záviděníhodnou lehkostí dokáže vystavět napínavý příběh, napsat živé situace a vtipné dialogy. A herci je s invencí dokážou zahrát. Všem vévodí Magdaléna Sidonová v hlavní roli podváděné a životem ponižované Terezy. Je melancholická, tragická, sebeironická, agresivní, nešťastná, racionální i neřízeně emotivní. Zvládá různé stavy své figury s grácií velké herečky.
Rovnocenným protihráčem jí je Igor Chmela v roli Terezina manžela Petra. Často jen grimasou obličeje či držením těla vyjadřuje stejně jako ona vnitřní stavy své figury, současně je mírně ironizuje, čímž dodává situacím potřebný nadhled.
I obě další dvojice, Ela Lehotská (i když u ní si dovedu představit větší herecký vklad) a Pavel Liška v rolích Tereziny sestry Miriam a jejího muže Adama a Natálie Drabiščáková a Josef Polášek jako rodiče obou sester, splňují zadané úlohy s hereckou fantazií a požitkem z hraní.
Přesto vzbuzuje inscenace rozpaky. Nahlédneme-li pod povrch svižně psaných dialogů, objevíme tam spíše autorskou neujasněnost a rozpaky. Co s příběhem? Jak propojit časové roviny minulosti a přítomnosti? Co s charaktery postav?
Mnohé situace nevycházejí z logiky příběhu, ale spíše jsou dílem ambiciózních snah demonstrovat na jednoduché výchozí situaci mnoho vážných společenských problémů: rodinná traumata, rodová zatížení, rozpad manželství, existenciální zkušenost outsidra v agresivním světě a možná i vliv médií na dění a jednání lidí.
Zvolené symboly – záplavy, hluchoněmý mladík – jsou příliš "vymyšlené", často přehnané situace herce vedou ke komediálnosti a frašce. Přístup autorky odpovídá v mnoha ohledech spíše filmovému než divadelnímu jazyku. Ale i ve filmu by se myslím musely příběhy každé z postav věrohodněji otevřít i uzavřít.
Nová Nora – příběh a hlavně řešení tak trochu Ibsenovu hru připomínají – nevznikla. Přesto je šance, že by hru mohla zkusit (třeba s jistými dramaturgickými úpravami) další divadla, případně televize. Její téma, dobová zakotvenost, svěží dialogy a dobré herecké příležitosti k tomu dávají dobré předpoklady.
ALICE NELLIS - Záplavy
Divadlo Na zábradlí Praha. Režie Alice Nellis, scéna Martin Černý, kostýmy Kateřina Štefková, dramaturgie Ivana Slámová.
Hodnocení MF DNES: 
