Jsme v bankrotu. To byla první reakce, když jsem se loutkáře, divadelníka a filmového herce Petra Formana zeptal, jak fungovalo Divadlo bratří Formanů po dobu, kdy šéfoval obřímu projektu Plzeň 2015. Doba, kdy se západočeské město může honosit titulem Evropské hlavní město kultury, pomalu končí a umělecký šéf i hlavní mediální tvář projektu se po hektickém roce a předchozích třech letech příprav vrací do svého uměleckého života. „Zaplať pánbůh, že se brácha věnuje naší lodi,“ popisuje syn oscarového režiséra.
Co vlastně váš bratr Matěj říkal na to, že budete čtyři roky pracovat na projektu Plzeň 2015 a budete mimo?
Nic mi nevyčítal, zachoval se statečně. Jsem mu vděčný, že převzal správu lodi. I když, mimochodem, do té doby jsem to dělal já, zatímco on se věnoval jiným činnostem. Povědomí o nás úplně nezmizelo, ale abychom udrželi chod divadla, musíme udělat nové představení.
Neobjevoval jste se logicky ani ve filmech, ač jste do té doby docela hodně hrál. Přicházejí vám nyní nějaké nabídky?
Když tady v Česku někde zahrajete, tak to neznamená, že se hned roztrhne pytel s rolemi. Aspoň v mém případě. Jsou herci, kteří jsou špičky a nebudou mít nouzi nikdy, a pak jsou typy jako já, které jednou začas někdo někam pozve.
Vy jste ale měl velké role u Jana Svěráka i Jana Hřebejka...
Měl jsem štěstí. Nevím, jak se to stalo, ale dělal jsem s uznávanými režiséry na projektech, které asi nebyly úplně blbé. Ale to přesto neznamenalo, že by se pak nabídky hrnuly. Jsme malá země, je tu velká konkurence a tolik filmů se zase netočí. Věřím na cit režisérů, lidí odnaproti. Hřebejk a Svěrák si do filmů vybírají přesné typy.
Je pro vás důležitější divadelní svět, nebo ten filmový?
Můj svět je ten divadelní, tam jsem se narodil. V osmdesátých letech mne ovlivnily Divadelní poutě. Své první zkušenosti jsem tak nezískával někde na kamenné scéně, ale venku na ulici. Navíc za komunistů, kdy bylo všechno zakázané, to bylo výjimečné. První Divadelní pouť se paradoxně spustila díky spartakiádě, když jim došlo, že na Strahově budou tisíce mladých cvičenců, kteří nebudou mít kam jít. Tak nás nechali dělat na Střeleckém ostrově pouť a tím se to na několik let rozjelo. Díky téhle zkušenosti mi pak už přišlo přirozené, že jsme cestovali, hledali nové prostředí a nikdy se neukotvili.
Není vaše inklinace k divadlu ovlivněná vaším otcem? Že jste chtěl jít jiným směrem?
Tatínek režisér, maminka herečka. Když se narodíte v takové rodině, tak si nemůžete vybírat a nezbývá než se tak trochu kolem umění motat. Není snadné si vybojovat pozici sám za sebe, mne to ale netrápí. Jméno táty i mámy nám v životě pomohlo, stejně jako nám mohlo ublížit a já se ho nezříkám. Jsem jim vděčný, že se k našim zájmům chovají perfektně.
To, že se věnujeme víc divadlu a brácha i výtvarnému umění, nám dává větší šanci pracovat za sebe a nebýt s otcovým jménem tolik konfrontováni. I když jednou se stalo, že jsme jako Divadlo bratří Formanů vyjeli do světa a na místě představení nám vyvěsili fotku táty. Překročit stín rodinné popularity je někdy těžké, ale možná právě to nás s bráchou dokopalo, že jsme své věci dotáhli a vybudovali si nějakou pozici. Jen jméno nezajistí vaši kariéru.
Sleduje tatínek vaši produkci?
Táta všechno viděl, v tom je skvělý. Dělali jsme spolu jazzovou operu Dobře placená procházka v Národním divadle a to byl obrovský zážitek. Máme spolu vzácný vztah asi i proto, že jsme se vídali v životě méně než normálně. Poté, co v osmašedesátém odešel, jsme se poprvé viděli až po osmi letech. A pak jsme se mohli potkat tak jednou za rok či za dva. Až když se točil Amadeus, tak se to trochu zlepšilo.
Kdo měl při zmíněné divadelní spolupráci v Národním hlavní slovo?
Naše společná práce byla důkazem vzájemné úcty. Ale s bráchou jsme věděli, že kdyby došlo na nejhorší, tak bychom ho poslechli, protože je táta starší. On se však takhle nikdy nechoval, ani v práci, ani v životě. V tom je borec.
Mimo Dobře placenou procházku jste další společný projekt zkusit nechtěli?
No, ono i tohle byla velká shoda okolností. Už kdysi dávno po revoluci ho tehdejší ředitel Národního divadla zval na spolupráci a hodně se o tom dopředu mluvilo. Otec totiž měl režírovat Dalibora a dovolil si z něj vyškrtnout jednu postavu, což v odborném světě způsobilo velkou vlnu. Já šel třeba tenkrát na finanční úřad a paní se tam do mne pustila, co to ten náš táta v Národním vyvádí. „Já jsem zvyklý, že se věci kritizují, když se něco udělá. Tady se ale o tom mluví, i když ještě nikdo nic neviděl,“ říkal tenkrát táta. Takže se to nepodařilo zrealizovat a otec byl zklamaný.
Proto když přišla další nabídka, tak ji odmítl. Ale zrovna jsme s bráchou dělali v Národním divadle operu Kráska a zvíře a nedávno zesnulý pan profesor František Dvořák tehdy přišel s nápadem: „Hele, ať to dělá s klukama, teď v Národním něco dokázali, tak ať to připraví spolu!“ A to zabralo. Otec zrovna myslím dělal Goyovy přízraky, tak jsme se asi na týden sjeli, abychom vytvořili koncept. Tím jsme si ověřili, zda jsme spolu vůbec schopni pracovat. Nešlo totiž jen o vztah synové a otec, ale i o generační rozdíl či střet osobností.
Jaké tedy bylo společné zkoušení?
S bráchou jsme přišli na první zkoušku a všechno bylo připravené. To se nám v divadle nestalo. Táta byl totiž zvyklý, že když se jde ráno na plac natáčet, tak se vše musí udělat. Takže byl nachystaný každý detail, každá scéna. To je jeho styl práce.
Petr FormanNarodil se roku 1964 jako syn oscarového režiséra Miloše Formana a herečky Věry Křesadlové. Absolvoval DAMU, obor loutkoherectví. Spolu s dvojčetem Matějem založili Divadlo bratří Formanů; s ním a se svojí lodí Tajemství slaví úspěchy i ve světě. Zahrál si ve filmech Vojěch, řečený sirotek, Akumulátor 1, U mě dobrý i v seriálu Poslední sezona. Byl uměleckým šéfem celoročního kulturního projektu Plzeň 2015. |
Na druhou stranu to bylo i srandovní. Tři měsíce před premiérou jsme samozřejmě měli na zkouškách jen náznak dekorace a pro potřebu velkých prostorů jsme tehdy zkoušeli v ještě neotevřené La Fabrice. „Co tam dělá ten člověk vzadu?“ volal tenkrát táta, když viděl někoho procházet za scénou. „Prosím tě, to jen prochází nějaký dělník za dekorací, v divadle tam bude viset hadr,“ oponoval jsem. „Tak ať tam nechodí. Nebo tam něco dejte!“ trval si na svém. Ale to byl jen úsměvný detail, byla to tenkrát s Jiřím Suchým a dirigentem Liborem Peškem krásná práce.
Jak jste nyní s otcem v kontaktu? Snažíme se za ním s bráchou jednou za čtvrt roku zaletět. On už do Evropy nejezdí a ve svých třiaosmdesáti se vrůstá do krásné role dědečka. Ve stáří to už lidi různě pobolívá, on si ale vůbec nestěžuje, pořád si drží svůj humor a nadhled. Akorát už tolik necestuje, takže tak třikrát za rok za ním vyrazíme na mariáš, na kartičky. Je krásně pokorný vůči tomu svému věku. I to je pro mne velká inspirace.
Vraťme se k vaší funkci uměleckého šéfa Plzně 2015. Jaké pro vás ty čtyři roky byly? Jste přece jen hlavně umělec.
Dorostl jsem do věku, kdy mohu zúročit svoji zkušenost a předat, co jsem viděl v zahraničí. Nikam jsem se necpal, ale když mi to nabídli, tak jsem to vzal jako výzvu zkusit změnit zdejší pohled na kulturu. Ve světě jsem si všiml, že když se tomu někdo věnuje upřímně, výsledek to přinese. A tím nemyslím, že budou lidé víc chodit do divadla, spíš to má dopad na obecnou kulturnost lidí, jejich příjímání jiných kultur a otvírání se jiným názorům. Zvyšuje se jejich zájem o řešení konfliktů, o prostředí, ve kterém žijí. Žijeme ve světě, který není srovnaný se všemi otázkami, a kultura jako taková může mít veliký vliv na výchovu lidí.
Proč bylo v Plzni tolik nového cirkusu?
Budete těžko hledat něco, co je na hraně umění a atrakce. Nový cirkus tyhle parametry má. Je stejně atraktivní jako dobrý hokej či dobrý fotbal. Akrobatické výkony si nezadají s těmi sportovními.
Lidé navíc radši půjdou na divadlo netradiční, takže přivést novocirkusová šapitó mezi paneláky byl záměr. Lidé koukají z oken, jak se to staví, a to je láká. Stejně tak ten pocit, že teď to tady je a pak nebude. U nás přežívá systém repertoárového divadla, ale v divácích je třeba vyvolat obavu, že musí jít, aby o to nepřišli. Umění se má hýbat.
Šel byste do projektu Plzeň 2015 znovu?
Tak na to se ptáte moc brzo.
