Vžijeme-li se do pozice člověka, který několik posledních let neměl přístup k internetu a nyní si ho otevřel, budeme se cítit zhruba stejně jako diváci představení. Úvahy, myšlenky, výkřiky, nestydaté lži, zaručené pravdy. Ať, kéž, nechť, ale i pozor, bacha, hoří!
Do publika se hodinu a půl valí nejrůznější názory, herci se totiž střídají ve výstupech, kde vždy reprezentují jednu skupinu. Filip Kaňkovský je tvůrce hoaxů, svou činnost považuje za dobrou zábavu, za kterou mu navíc někdo platí. David Matásek je věrný příznivec liberální demokracie, jemuž však během obhajoby jejích hodnot shoří párky na grilu. Petr Vančura si coby transsexuál vehementně snaží namluvit, že v novém těle se všechny jeho problémy vyřeší. Taťjana Medvecká mu pak jako obránkyně tradičních jistot nevybíravě vmete do tváře výrazy: Otec! Matka! Děti! Aktivistka Pavly Beretové zachraňuje svět přehrabováním se v odpadkovém koši.
A tak by se dalo pokračovat, na scéně se točí ještě Vladimír Javorský, Pavol Smolárik a Magda Borová. Herci někdy představují archetypy, jindy konkrétní osobnosti. Vedle Trumpa, Putina či Pussy Riot jsou tu i Julian Assange, Elon Musk či Mark Zuckerberg. Některé promluvy jsou více než očekávané, občas tvůrci vtipně tnou do živého („Výraz politická korektnost je nekorektní...“).
Adámek před třemi lety na stejném místě zaujal kusem Po sametu; tehdejší snaha ilustrovat pětadvacet let naší demokracie skrze telegrafické texty Ivana Lampera se vydařila. Na ni zřejmě tvůrci chtěli navázat a opět nabízejí barevnou ilustraci, tentokrát celého současného světa. Bez názoru, bez apelu, bez citového zabarvení. Právě strojová chladnost, se kterou střídají výstupy sympatických a nesympatických zástupců jednotlivých názorových proudů, je tím nejzajímavějším, co novinka přináší. Je autentická.
Nová AtlantidaNárodní divadlo (Nová scéna) premiéra 1. března 2018 režie: Jiří Adámek hrají: Taťjana Medvecká, Vladimír Javorský, Magdaléna Borová, Pavla Beretová, David Matásek, Filip Kaňkovský, Pavol Smolárik, Petr Vančura |
Jiný její smysl asi hledat netřeba; i tvůrci v debatě po představení udiveně přiznávají, že první recenze Nové Atlantidě vyčítají beznázorovost. Že není jasné, co tím chtěli říci, jaký z prezentovaných názorů je vlastně ten správný a kde hledat klíč k postfaktickému světu. Popravdě, je tu někdo, kdo to ví? Nejzavilejší hlasatelé jasných názorů totiž často bývají nejvíce mimo. A čím víc člověk ví, tím méně jasné názory zastává.
Dlužno však dodat, že koncem si autoři naběhli. Když se setmí a na prázdné scéně se objeví Javorský, diváci čekají katarzi nebo aspoň naději. Jeho texaský farmář však začne dcerce vykládat jednoduché pravdy okořeněné o zemitě přisprostlá pořekadla. To asi nebude klíč, jímž by tvůrci chtěli řešit dnešní svět. Pokud to nebyl účel, necitlivý závěr celkové vyznění výrazně sráží.
