Obě díla spojuje krátká stopáž, trvají přibližně půl hodiny, liší se však hudebními prostředky. Satirický kabaret z dílny Kurta Weilla a Bertolda Brechta, jenž měl světovou premiéru roku 1933 v Paříži, se vysmívá měšťácké omezenosti, v níž největším hříchem je nemít peníze. Označení „balet se zpěvy“ naznačuje výraznou choreografickou složku, ostatně hlavní hrdinka, putující po amerických městech ve snaze vydělat rodině peníze na dům, je rozdvojena mezi zpěvačku a tanečnici. Během cesty je původně svobodomyslná Anna svou sestrou i členy své rodiny pomyslně zaučována do kýžených „ctností“.
Není jistě snadné vymyslet pro každou scénku nějaký trefný obraz, aby byl srozumitelný a současně nikoli povrchně didaktický. V jevištním ztvárnění režisérky Barbory Horákové Joly je však těžké vůbec nějaké obrazy najít. Vše se odehrává na tmavé scéně, po níž se ve víceméně šedých kostýmech pohybují tanečníci, ale choreografie i videoprojekce děj stěží popisují, natož aby ho originálně vykládaly. Jediné, co si člověk zapamatuje, je hřích obžerství, při němž členové Anniny rodiny sedí na záchodech. Asi proto, že obžerství způsobuje zažívací potíže, ačkoli o ně v textu nejde…
Kurt Weill: Sedm smrtelných hříchů, Arnold Schönberg: OčekáváníDirigent: Jiří Rožeň Režie: Barbora Horáková Joly Národní divadlo Praha, premiéra 26. 11. 2021 ve Státní opeře |
Dagmar Pecková, jež se Kurtu Weillovi v posledních letech věnuje, není jediná operní pěvkyně, která roli Anny ztvárnila, ve virtuálním prostoru si kromě původní interpretky Lotte Lenya či Gisely May lze poslechnout právě i dámy z operního světa. A je znát, že i takové hvězdy jako Anne Sofie von Otter či Brigitte Fassbbaender měly problém trefit Weillovu lehkost, ležérnost, nemluvě o určité perverznosti a kabaretiérských ostnech. Dagmar Pecková na tom není lépe, navíc její mezzosoprán už je dost ztěžklý na nějaké působivé hlasové kejkle. Jakási tíha jakoby ležela i na orchestru, který řídil mladý dirigent Jiří Rožeň. Ještě před začátkem představení vyhrávala divákům z jeviště tříčlenná kapela. Pokud měla diváky odvést od povídání a četby programu (mimochodem podrobně zpracovaného), tak se to podařilo.
Žena na lesní cestě
Schönbergovo expresionistické monodrama Očekávání, poprvé uvedené roku 1924 v Praze, je zase jinou výzvou pro režisérovu fantazii. Scéna ženy, která v lese hledá svého, patrně nevěrného milence, vzpomíná na společné chvíle, žárlí, a nakonec ho nachází mrtvého, může inspirovat ke stovkám výkladů, od realistického po čistou halucinaci. Režisérka zvolila z této škály tu první. Vstupní obraz je působivý – hrdinka je jakoby zasazena do oživlého obrazu lesní cesty, dokonce narazí na skutečnou „mrtvolu“. Člověk čeká, co bude dál a napadne ho, že tento výjev asi po nějaké chvíli zmizí, „trik“ bude odhalen a zůstane holá jevištní pravda, aby on pochopil, že se hraje o iluzi. A fakt se to stane! Na jevišti zůstane jen pár umělých větví a Ženu dva muži odvedou, asi do blázince. Předvídatelnost ovšem žádnému režisérovi neslouží ke cti…
Na rozdíl od Weilla je Schönbergova hrdinka velkým sólem pro skutečnou a velkou operní pěvkyni. Petra Alvarez Šimková se těžký part, vyžadující značný rozsah a hutnou střední polohu, řekněme poctivě naučila, poctivě se jím prokousala, případně prokřičela, občas ji bylo z dvanácté řady přes silně hrající orchestr dokonce i slyšet, ale nějaké charisma, jímž by part ozvláštnila, v hlase nemá. Ale proč hrát Očekávání, když inscenace nemá nápad a zpěvačka charisma? A proč hrát Kurta Weilla, když není jevištní fantazie ani vhodná interpretka? Takové hříchy managementu Opery Národního divadla nejsou snad smrtelné, ale otravné určitě. Mimochodem, na premiéře bylo hodně prázdných míst, za což jistě může do nemalé míry pandemie. Tím spíš je otázka, jakou bude mít tento projekt návštěvnost.
