Akvabely jsou v porovnání s předcházejícími Drábkovými hrami relativně kompaktnější; vzdor komediálnímu ladění a kuriózní základní situaci (trojice pánů se tajně věnuje cvičení v duchu akvabel) zde hrají prim témata zcela vážná, především krize středního věku, spojená s neúspěchem při hledání "svého" vztahu ke světu.
Každý z protagonistů je ztělesněním odlišné sociální role: poživačný a všežravý televizní bavič Kajetán (Filip Richtermoc), vedle něj urputný a zatrpklý odpůrce pokleslého konzumního světa Pavel (Ondřej Malý) a trojici doplňuje Filip (Petr Vrběcký), jenž volí naprostý a náležitě absurdní únik – postupně se mění ve vydru.
Text spíše komorní pojal Morávek s velkorysostí a výpravností sobě vlastní, a to včetně zasazení příběhu do odtažité, nereálné atmosféry.
Vyznění napomáhá hudba a především scéna evokující modrý kachlíkovaný vnitřek plaveckého bazénu, ve druhé polovině dokonce pootočený, takže jej diváci vidí "z ptačí perspektivy".
Inscenace má díky tomu nádech téměř osudový; silně vyznívá závěrečná scéna, v níž Kajetán s Pavlem osaměle tančí na počest přítele Filipa i na znamení jistého smíření s vlastními životy.
Hůře je, když se dramatik i režisér snaží být stůj co stůj vtipní: Drábkovým satirickým výpadům proti mediální pokleslosti by prospěly spíše škrty než zálibné rozehrávání a hodně nešťastné je i hlasité čtení snaživě legračních scénických poznámek.
Nevychází ani nápad obsadit do všech ženských rolí Pavlu Tomicovou, jež povětšinou nejde dál než k zopakování svých osvědčených komediálních klišé.
Příznačné však je, že Vladimír Morávek ani na závěr své hradecké etapy nehrál na jistotu a přišel s inscenací nejednoznačnou a kontroverzní. Nadšené ovace dokázaly, že to jeho příznivci umějí náležitě ocenit.
