Janáčkovy opery začal v Salcburku soustavněji uvádět v 90. letech tehdejší intendant Gerard Mortier. Káťu tehdy svěřil Christophu Marthalerovi, jenž si udělal poznávací výlet do Brna, a tam, u nefunkčního vodotrysku před Janáčkovým divadlem, ho zjevně políbila múza. Byla z toho originální Káťa na dvorku mezi brněnskými paneláky a oním vodotryskem.
Pouhá šablona
U vzniku letošní Káti, kterou režíroval Australan Barrie Kosky, jsou spíš omyly. Tím hlavním je její umístění na velkou scénu Felsenreitschule (Marthalerova se hrála na menší scéně, dnes zvané Dům pro Mozarta). Argument, že přírodní skála, která tvoří pozadí jeviště, symbolizuje bezvýchodnost maloměstského prostředí, v němž citově strádá nešťastně provdaná Káťa, je už sám o sobě poněkud alibistický.
Leoš Janáček: Káťa KabanováDirigent: Jakub Hrůša Režie: Barrie Kosky Salcburský festival, 14. srpna 2022 |
A pak, jediným nápadem je zástup postav, které celou dobu stojí zády k divákům. Napřed to vypadá, že jde o kompars, ale pak se ukáže, že jsou to figuríny, od nichž se průběžně „odlepují“ živí aktéři. I to má nejspíš symbolizovat odosobněnost, ale na celou operu je to málo a komorní příběh se na obrovském širokém jevišti ztrácí. Zvlášť když všechny postavy mají šedivý současný civil, který je nijak necharakterizuje a jsou tudíž zaměnitelné. Prostě Kosky nevytvořil jedinečný originál, jako před ním Marthaler, ale jakousi univerzální šablonu, která by byla teoreticky přenositelná i na jiné opery.
Když dominantní, tak domina
Je fakt, že se zpěváky režisér pracoval, vedení postav je pečlivé (tím se liší od nedávné inscenace Calixta Bieita v pražském Národním divadle), ale mnohdy připomíná spíš názornou a povrchní choreografii, než pokud možno přirozeně působící drama vztahů mezi lidmi. Třeba Káťa trpí tak názorně, až vlastně nevyvolává žádný soucit. Její tchyně Kabanicha je u Janáčka tvrdá a dominantní žena, ale udělat z ní dominu, která seká hůlkou a z kupce Dikoje si dělá poslušného psa, lezoucího po čtyřech, je názornost ad absurdum, prozrazující spíš režisérovu bezradnost.
A zatímco Calixto Bieito aspoň na závěr přišel s určitým jevištním nápadem, Kosky se definitivně vyčerpal zvukovými efekty před jednotlivými dějstvími – napřed štěbetají ptáci, pak vyzvánějí zvony a nakonec duní bouře. Jistě, na začátku třetího dějství se rozpoutá bouře, ale k tomu je třeba profesionální režisér? To by přece napadlo každého diváka... Káťa tentokrát nespáchá sebevraždu tak, že se položí do vody, jak to bývá (někdy už také klišovitě) v různých inscenacích, ale vleze do propadliště. Když její manžel vytáhne z díry ženiny mokré šaty, je to asi jediný působivý moment celého večera.
Orchestr sám pro sebe
Felsenreitschule nemá dobrou akustiku a ze sedmnácté řady byly hlasy utopené kdesi daleko vpředu na obrovské scéně. Americká sopranistka Corinne Wintersová dělá v titulní roli, co může – názorně trpí, běhá, válí se po zemi, ale člověka to tak nějak nechává chladným. Její hlas je očividně barevný a má v sobě potenciál, ale působí slabě, celou dobu dynamicky jednotvárně, jakoby neměl dost rozpínavosti pro dramatické vrcholy.
Britský tenorista David Butt Philip jejího milence Borise zpívá docela příjemným tenorem, ale i jeho je špatně slyšet. Sopranistka Evelyn Herlitziusová Kátinu tchyni Kabanichu vlastně ani nezpívá, jen štěkavě vyráží slova, vzdáleně připomínající češtinu. Což je problém všech nečeských interpretů, ale upřímně řečeno, příliš rozumět nebylo ani Tichonovi Jaroslava Březiny, jenž byl jediný Čech v obsazení, a slovenské sopranistce Jarmile Balážové v roli Varvary.
A tak jediné, co produkci přece jen pozvedá nad průměr, jsou Vídeňští filharmonikové, s nimiž Jakub Hrůša nastudoval vlastně velkou symfonii. Zvukově je to krásná Káťa Kabanová, odstíněná do spousty dynamických jemností a neustále intenzivní. Vlastně je to svět sám pro sebe, který s děním na jevišti ani moc nesouvisí. Pro Jakuba Hrůšu je angažmá v Salcburku úspěch, o inscenaci se to ovšem říct nedá. Tuhle Káťu múza neprovázela.
