Nepřímou "zásluhu" na tom má bezesporu samo dílo. Čtyři kratší kusy, inspirované středověkými legendami a mirákly, a spojené postavou Panny Marie, jakož i motivem hříchu a odpuštění, nejsou v jakémkoli slova smyslu zatíženy inscenační tradicí a jsou otevřenější k rozvinutí představivosti.
Režijní rukopis Jiřího Heřmana se tentokrát uplatnil z lepší stránky než před časem v Rusalce. Šéf opery spolu se scénografem Pavlem Svobodou Hry o Marii pojal jako svého druhu monumentální symbolický obřad.
Dirigentova zásluha
Inscenátoři se tak sice možná dostali do určitého rozporu s prostotou a naivitou předlohy, nicméně až na některé sporné folklorně-realistické momenty, které zcela nepasovaly do celkové symbolicko-mystické koncepce, se jim podařilo udržet stylovou jednotu a divadelní účinek.
Ten podpořila choreografie Jana Kodeta i rozmístění sboru (respektive sborů) v postranních lóžích prvního a druhého balkonu, třebaže zvuk v tomto případě zahltil hlediště až příliš bombasticky. Navíc tato místa v lóžích se pochopitelně nebudou prodávat. Že by Národní divadlo předem počítalo s nízkou návštěvností?
Ze sólistů nikdo zvlášť nevynikl, nicméně pěvecká a osobnostní manka první scény se v této tetralogii neprojevila tak nápadně jako třeba v Rusalce nebo Prodané nevěstě. K vyššímu hodnocení pak celou produkci definitivně posunul dirigent Jiří Bělohlávek, který orchestr stimuloval k výkonu, jenž gradoval až k závěrečné, dramaticky vzepjaté Sestře Paskalině.
HODNOCENÍ MF DNES 70%
