Strach. Touha. Sny. Přání. Zoufalství. Nuda. Otupělost. Zvědavost. Odhodlání. Putování. Úzkost. Zmatek. Odvaha. Obrana. Snaha. Politika. Individualita. Stádnost. Svoboda. Volba. Malost. Hrdost. Cit. Láska. Vášeň. Souboj. Ego. Cesta...
Z cihel s těmito nápisy postavili Michal Horáček a Petr Hapka svůj Penzión Svět. A těch poctivých kusů kamene jsou stovky. Zdálo by se, že je to hodně na jeden podivný hotýlek a hlavního hrdinu Martina, který ve svém pokojíčku vyřkne klíčová příslovce kudy a kam.
Témat, která dvojice před diváky předkládá, jsou mraky. Zároveň jsou ovšem zahaleny do zdánlivě jednoduchého oparu příběhu, kde více než kdy jindy platí, že "cesta může být cíl". S jedním velkým ALE. Putování se začalo kochat samo sebou a až s perverzní dokonalostí didakticky popisuje každou vteřinu "on the road".
Shoduje-li se počet veršů s číslicí aktuálního letopočtu, přála bych si návrat do čtrnáctého století. Byť autoři před kládou varovali, tříhodinová porce rýmujících se pravd, objevů i skvělých fórů je na jednu budovu opery příliš.
Horáčkův záviděníhodný talent vybírat z bezbřehé slovní zásoby správná slůvka a s protivně geniální lehkostí je skládat v samozřejmá souvětí zakopává o vlastní překážky. Jemný přechod od "party" k "partaji", kde se ztrácí "individualita", sice patří mezi jedny z nejpříjemnějších momentů. Lidové pravdy v dvojverších "Sem tam cesty vedou výš, poznáš to hned, jak hlavu zakloníš" - "V takový póze šlápneš do hovna. To ti pak hlavu zase narovná" z dialogu ústřední postavy Martina a jeho strýčka dorovnávají misku vah, na níž trůní vznešené rýmy o Kantových kategorických imperativech. Text ale hyzdí zbytečné páry typu pletichy-chichichi a opakující se touha popsat situaci desítkami metaforických obrazů, z nichž jdou uši kolem.
Z premiéry Kudykamu
To, co v knižním libretu přirozeně plyne, protože si tempo vět určuje sám čtenář, na scéně v některých místech drhne. Ne že by byla scénická verze těžkopádná, potřebuje pouze drsňáka s červenou propiskou, který se odvážně utká s nadbytečnými slokami, jimž místy škodí i školometský přednes herců. Ti se zatím drží striktní kostry rytmu, v němž na sebe repliky navazují.
S verši Kudykamu se dokonale umí poprat jedna postava. Kudykam. Vojta Dyk, první premiérová alternace, je snem každého tvůrce. Na scéně se pohybuje s přirozeností největších hvězd. S melodiemi si ledabyle pohrává tak, že jeho kolegům z branže závistí pukají sklíčka od hodinek, které jim odměřují čas v showbyznysu. Recituje, aniž by okatě vystavoval verše na odiv, krásu Horáčkova textu povyšuje na vyšší úroveň. Je to kůň, na kterého není možné si nevsadit.
A přestože by se mohl nechat vlnami potlesku chlácholivě omývat, při děkovačce ani nevyběhne před diváky a jen se z jeviště skromně ukloní.
Co je Kudykam zač?Hapka s Horáčkem pro své dílo vymysleli termín lyrikál. Vysvětlují jej tak, že se jedná o "divadelní hru ve verších, ve které se dílem zpívá a dílem mluví" neboli "divadlo jedna báseň". Je-li nutné škatulkovat, pak přihrádky muzikálu a melodramatu nebudou dost prostorné. |
Co by ale byl Horáček bez Hapky a nově i Ondřeje Brzobohatého? Autoři hudby - písňové i scénické - válí. Kromě techna, gospelu a alikvótních tónů nabídli snad vše. V průběhu inscenace zazní klasické šansony, melodie od cimbálu, cikánské rytmy, koloraturní kudrlinky, rap, groteskový ragtime i prachsprostá, ovšem skvěle naservírovaná popina či náladovka dotvářející tajuplnou atmosféru chodeb Světa. Lví podíl si pak může připsat i mistr zvuku Michal Pekárek.
Dobře se to poslouchá (Hladiny, Havrani na sněhu, Rozeznávám, Člověk je rodem tanečník), ono se na to i dobře dívá. Originální scénografie zavede nejen do půdorysu penziónu, ale i do ulic s tramvajemi, věštírny, kde světélkují sny a touhy, obchůdku, kam pes z kanálu přitáhl "králičí fousky, rybí šupiny, meteority z Hercegoviny, ostatky svatých, prádlo nesvatých či pytlíček, který vyluzuje smích" i do Martinovy hlavy. Že by zase megalomanie? Po slovní i materiální? Nikoliv. Kulisy, projekce snímků vyfocených přímo na jevišti i virtuální rozbité zrcadlo mají své místo. Stejně jako čtyři stovky kostýmů, u nichž divák ani nezaregistruje, že jich tolik viděl.
Kudykam skutečně má co nabídnout. Minimálně diskuzi. Pro ty, jež považují duo H+H za drahý kámen v národním kulturním pokladu, bude truhla zářit výrazněji. Ostatní si vždycky škrábanec ve výbrusu najdou. Sejdou-li se tyhle dvě skupiny - a dřív, než se navzájem pobijí - shodnou se minimálně na závěrečném mottu, v prvním provedení v podání slavičího krále Karla Gotta: Tante cose da veder'. Ať už to bude v opeře, nebo kdekoliv jinde.
PETR HAPKA, MICHAL HORÁČEK - KUDYKAM
Praha, Státní opera, premiéra 21. října 2009.
Režie: Dodo Gombár, scénická hudba: Ondřej Brzobohatý, scénografie: Michaela Hořejší, choreografie: Pavel Strouhal, light design: Pavel Dautovský, sound design: Michal Pekárek.
Hodnocení iDNES.cz: 70 %
