Hra, která před téměř dvěma sty lety vznikla na obranu češství, dostává uprostřed Evropské unie a v režii Jiřího Havelky zcela nový rozměr. Kromě postav, jak je známe z Tylova dramatu, se na scéně objeví i delegáti z Bruselu. Hana Maciuchová si zahraje političku Jane Greenovou.
Jak se cítíte v postavě euroskeptičky?
Stejně jako ona, i já jsem euroskeptička. Pro mě je tedy příjemné říkat věci, za kterými si stojím. Ona i další postavy z Bruselu jsou však dílem autorů scénáře a dál o nich nechci nic prozrazovat.
O klasickou Fidlovačku, tedy ševcovskou slavnost, diváci nepřijdou?
Jde o skloubení staré Fidlovačky se všemi náležitostmi, které ta hra má, se současným propojením do Bruselu. Tam se o stejných věcech jako tenkrát mluví opět, i když jiným, současnějším jazykem. Tahle konfrontace je největším půvabem hry. Je možné protáhnout vlastenecké snahy devatenáctého století v nadnárodní globalitu v Evropské unii? To je hlavní téma hry.
A je? Existuje podle vašeho názoru evropanství, nebo má každý národ jasně profilovanou vlastní identitu?
Určitě, právě tuhle identitu jednotlivých národů hledám, když jedu kamkoli do ciziny. Pídím se po ryzosti. Po jejich dějinných zvláštnostech, po tom, jak lidé v té zemi tvořili, jak vznikaly artefakty, které pointovaly jejich dějiny. Jaká je jejich architektura? Jak jejich tvůrci malovali a jakou hudbu komponovali? To je ta nejryzejší báze té které lokality. Přijela jsem do Španělska a absolutně mě fascinovaly projevy staré maurské architektury, které jsem nacházela v architektuře dvacátého století. To je právě ten konkrétní úžasný rys, něco typicky španělského. Nejde o to, zresetovat vlastní dějiny a začít znovu stavět na zelené louce. Aby k nám lidé ze světa jezdili, aby vyhledávali Czech Republic, musíme být pokorní ke svým dějinám, musíme se ptát po tom, co je ryzím projevem češství. Unifikační snahy po roce osmdesát devět se mi nelíbí.
Co je pro vás ryzím projevem češství?
Múzičnost. Vztah ke kultuře, k potřebě krásna. Potřeba zalévat svou duši a starat se o ni je všeobjímající trend, u nás je však potřeba zpívat, tančit či mluvit řečí vázanou mimořádně silná. Od malinka naše maminky zpívají dětem lidovky, to je něco, co třeba v Británii nevidíte. Tam jsou malé děti už i ve školkách a mateřských centrech napojené na elektroniku, počítače.
Přesto byl český národ dlouho geografickou součástí jiných evropských národů.
Těch vlivů se nezříkám. A chápu, že vyhledat český kořínek je problematické.
Co cítíte, když slyšíte hymnu?
Dojímám se. Při určitých příležitostech. Jsem fanynka hokeje, to ano, ale to zrovna není ten případ, kdy by mě hymna dostávala. Při příležitostech, kdy se potvrzuje naše státnost, se opravdu dojímám.
Při zkouškách představení jste ji musela slyšet mnohokrát. Jak působí na jevišti?
Je nádherná. Vynulujme stádnost, nesnáším manipulovatelný dav, ale tohle je něco jiného. Když jsem slyšela hymnu poprvé v podání sboru mých kolegů, protože já coby Jane Greenová ji nezpívám, měla jsem co dělat, abych se nerozplakala. Každý ji zpívá za sebe, energie se propojí a vy si uvědomíte, že je ta písnička mocná.
FidlovačkaTylova fraška s hudbou Františka Škroupa byla poprvé uvedena 21. prosince 1834 ve Stavovském divadle. Diváci ji přijali poměrně vřele, kritiky však byly negativní, takže se dlouho nehrála. Vrátila se až během první světové války, při uvedení v roce 1917. "Stala se aktuální ve chvíli, kdy vznikl český stát se svou českou hymnou. A do jisté míry si tuto aktuálnost podrží, dokud bude něco jako česká státnost existovat. Je zajímavé srovnat obranné tendence češství v době napsání Fidlovačky a nyní. Snažili jsme se o co nejvěrnější původní tylovskou představu, těch pár změn je kvůli zdramatičnění," říká Jiří Havelka, režisér a spolu s Klárou Novotnou autor úpravy. |
