Název odkazuje k hmotnosti donedávna největší černé díry. A právě pomyslná černá díra v paměti nejlépe charakterizuje důsledky Alzheimerovy choroby.
Na jevišti se za hodinu a půl odehraje série momentů, která ukazuje, jak postupující nemoc dokáže učinit život těžším, jak se v něm pak postižení jen těžko orientují. I přes to, že je tato nemoc spojena se stářím, představí se jen jedna herečka staršího data narození. Volba mladých herců není náhodná, chorobou trpící žijí v minulosti a často si tak i sebe sama představují.
"Jsem jako panenka s dírami v mozku," přiznává se bezelstně Paulína Labudová. "Dá si někdo ke kafi vzpomínky?" ptá se Ondřej Novotný. A když šouravým krokem odchází bůhví kam, zvedne se lačný les rukou.
Výjevy ze života jsou silné, i když dohromady působí jen jako seskládaná sestava scének. Nicméně tady nejde ani tak o divadlo jako spíš o výpověď samotnou. Z dialogů je cítit drtivá opravdovost.
Hra tak skutečně funguje jako varování před nemocí naší doby, jejíž přítomnost si neuvědomujeme, dokud s ní nejsme přímo konfrontováni. Neztrácí na naléhavosti, i když se vlastně nebere tak vážně. A ačkoli se místy hraje trochu na efekt, patří Šest miliard sluncí mezi zajímavé projekty. Ukazuje, že se dá udělat atraktivní kus i z na první pohled tak bizarního tématu.
Hra měla premiéru 21. a 25. listopadu v divadelním sále pražského NoDu, 5. prosince se představí v brněnském Kabinetě Múz.
