Tygr v tísni: Šílený Herkules (80 %)
Hned čtyři letošní novinky dosáhly na vysokých osmdesát procent. Jednou z nich byla letošní premiéra každoletního projektu Antická Štvanice, Tomáš Loužný zde zrežíroval Senekova Šíleného Herkula. V moderním ztvárnění nahradil klasický antický chór rapového dua P/\ST.
„Hudebníci připravili pro představení několik původních skladeb, které v nekompromisním rytmu experimentálního rapu doslova valí do publika. Vrcholem jejich práce je příchod Herkula, kde hudba zcela souzní s choreografií celého hereckého ansámblu a vytváří jeden velký rituál,“ píšeme v recenzi.
„Tvůrci svého Herkula pojali jako veterána vracejícího se z války, s věrným kolegou Théseem po boku tančí v těžkých botách maorské válečné tance a ukazuje svaly. Boxerské trenky a zemitý projev Tomáše Dastlíka v hlavní roli Herkulovu auru cíleně trochu podkopávají. Vtipnou rovinu inscenace ostatně podtrhuje i Jakub Albrecht. Svého Lykose, tyrana ovládajícího Théby v době Herkulovy nepřítomnosti, totiž představil jako městského seladona v úzkých kalhotách, jenž si balí svůj kufr na kolečkách, jakmile se hrdina objeví na scéně. Nadsázka a humor zde přitom vibruje v přímém kontrastu s patosem a naléhavostí hudebního doprovodu,“ píšeme dále.
Stejně procent si vysloužila i jedna z premiér alternativní pražské scény Divadlo X10. Připravil jej mladý režisér Ondřej Štefaňák podle předlohy pozapomenutého rakouského dramatika Arnolta Bronnena, jehož dílo pokřivují dobové sympatie s nacismem i komunismem. Štefaňák si Bronnenův debut upravil do podoby scénické úvahy na věčné téma, jakou vlastně úlohu má rodina v dnešní době.
„Těžištěm inscenace i hry je tak vztah mezi dospívajícím synem (Vojtěch Hrabák) a despotickým otcem (Jan Jankovský). Ač pracují s klasickými stereotypy, dokážou oba herci podat své role natolik přesvědčivě, že jejich výkony jsou jedním z důvodů, proč je představení tak působivé,“ píšeme v recenzi.
„Je to však především práce režiséra, co z novinky dělá poutavou podívanou. Štefaňák (...) po celou dobu vlastně velice předvídatelného děje dokáže udržovat napětí pomocí symbolů,“ všímá si recenze dále.
A studio Rubín: Na konci století ryb (80 %)
A do třetice malá nezávislá scéna. Legendární A studio Rubín stihlo ještě před říjnovým znovuuzavřením divadel uvést premiéru v režii Lucie Ferenzové a jejího spolku Kolonie.
„Titul odkazuje k novele Století ryb Ödöna von Horvátha, který se tak v první polovině minulého století pokoušel pojmenovat odosobněnou generaci schopnou přijmout myšlenky nacismu. Tvůrci tak částečně polemizují s otázkou, nakolik je dnešní generace jiná a nakolik je stále schopna segregovat ostatní, třebaže téma rasy nyní nahrazuje problematika odlišných názorů,“ popisuje naše recenze.
„Zní to možná komisně, ovšem tak velké zadání dokáže Na konci století ryb vyprávět neobyčejně poutavě skrze obyčejnou vztahovou pěnu dní,“ zazní dále. „Tvůrcům přitom stačí minimalistická scéna s jedním rozšlápnutým dortem, pasující hudba podtržená pěveckými dispozicemi hereček a především skvělé herecké výkony.“
Osmdesát procent se skví i u recenze nezvyklého divadelního projektu, který na letošní léto nachystali experimentátoři spolku Pomezí okolo režiséra Lukáše Brychty zabývající se takzvaným imerzivním divadlem.
„Jmenujete se třeba Jindra, sedíte na zábradlí v jedné z nakloněných ulic pražských Vršovic a za chvíli vás čeká první schůzka s dívkou, se kterou jste se seznámili přes sociální síť Tinder,“ začíná náš text hodnotící představení, kde divák putuje pražskou čtvrtí a sám svým jednáním ovlivňuje, kudy se bude děj ubírat.
„Zájemci dostanou mp3 přehrávač, knižního průvodce s mapou a instrukcemi a hlavně osud jedné z postav. Musíte být na daných místech setkání včas, zbytek je jen na vás. Můžete s ostatními postavami, které tvoří profesionální herci, ale i další ‚rovnocenní‘ účastníci, mluvit, ale nemusíte. Míra interakce záleží na vašem osobním komfortu a ochotě proniknout do poodkrytého příběhu,“ píšeme dále.
Studio Hrdinů: Kacířské eseje (75 %)
Hned zkraje roku měl premiéru kus, který pro velký ohlas možná promluví i do odborných cen. Režisér Miroslav Bambušek totiž se svým spolkem Mezery uvedl v pražském Studiu Hrdinů autorské dílo zabývající se osudem filozofa Jana Patočky.
„Bambušek se prizmatem posledních dní našeho velkého filozofa zabývá obecnou otázkou, kdy je správný čas přinést oběť pro vyšší cíle a mravní principy. Sledujeme tak Stanislava Majera v úloze spisovatele bádajícího v archivech po Patočkově osudu a konci. Zatímco jeho postava hloubá ve spisech a nahrávkách, cigaretový dým houstne a vinou alkoholu se postupně i čím dál víc mlží vědomí,“ píšeme v recenzi.
„Z výtvarných motivů divákovi v hlavě utkví především skličující projekce krákajícího ptactva. Nikdo neumí pracovat s hlukem tak dobře jako Bambušek,“ píšeme dále k dosud nejnovější práci režiséra, který proslul rozmáchlými režijními plátny.
Městská divadla pražská: Husitská trilogie (50 %)
Když začíná přehled pětice nejhůře hodnocených na padesáti procentech, špatné to s naším divadlem patrně nebude. Nevděčnou roli prvního z posledních si tak vysloužila experimentální inscenace v pražském divadle Komedie, kde se režisér Lukáš Brutovský v jednom večeru pokusil vyrovnat s celou Jiráskovou slavnou Husitskou trilogií.
„Na jevišti se uvnitř nafukovací průhledné polokoule postupně odehrají tři dramatické skony. Jan Hus mizí v kouři, zakrvácený Jan Žižka padá ze svého stolce, Jan Roháč pak mizí ve tmě, zatímco stěny stanu pomalu splaskávají,“ naznačuje náš text, co diváky v Komedii čeká.
„Jiráskova interpretace se zrodila v době nově vznikajícího státu, kdy byla kontroverzní a samozřejmě fascinující část našich dějin stavěna na piedestal. Přímo tak navazovala na dost nekritický Palackého pohled, který v období husitských válek spatřoval vrchol českých dějin. Že se s takovou myšlenkou dá polemizovat, nebylo tajemství už za první republiky. V roce 2020 by si proto diváci zasloužili víc než jen obrázkovou cestu od Betlémské kaple na hrad Sion,“ zazní však dále.
Studio Hrdinů: Ferrante Club (45 %)
„Už název Ferrante Club upozorňuje, že nejnovější představení, které je k vidění v pražském Studiu Hrdinů, nelze přímo ztotožňovat s dílem, které tajuplné jméno Elena Ferrante tak proslavilo. Tetralogie Geniální přítelkyně, celosvětový bestseller, který inspiroval i stejnojmenný seriál HBO, je jen výchozím bodem,“ upozorňuje naše recenze k další letošní novince pražského Studia Hrdinů.
„Dvojice polských režisérek Iga Gańczarczyk a Magda Stojowska se totiž od literárního díla odrazila, aby prozkoumala prožitek čtenářek zmíněného díla, ale především obecně vztahy mezi ženami, vývoj jejich postavení ve společnosti a rozdíly pozic žen u nás a v Polsku. Už takový výčet naznačí, že tvůrkyně si toho na jedno představení naložily více než dost a že se budou pohybovat v možná až příliš obecných rovinách,“ shrnujeme dále v textu nedějové dílo.
„Umělecký šéf scény Jan Horák předeslal, že inscenace snad nebude srozumitelná jen polovině populace. To jistě není, muži i ženy z představení patrně odcházejí s podobně rozpačitým dojmem,“ píšeme závěrem.
Divadlo Spejbla a Hurvínka: Hotel Spejbl (45 %)
„Byla by škoda spojovat si produkci legendárního pražského Divadla Spejbla a Hurvínka pouze s dětskými diváky. Zdejší tým o tom přesvědčil už v nedávném noir muzikálu Spejbl a město hříchu. Na dospělé publikum cílí i aktuální novinka Hotel Spejbl,“ zní úvod recenze díla, které patří mezi poslední premiéry roku, které ještě uvítaly živé publikum.
K divákům se dostává v roce, kdy postavička z hlavy Josefa Skupy slaví sto let. Autoři v čele s Mikim Kirschnerem se inspirovali osm let starým koncepčním hudebním albem Blázinec, na které textař Robin Král a skladatel Jan Lstibůrek sezvali přední interprety, aby zpívali o duševních poruchách či odchylkách.
„Vizuální krásu střídají originální nápady i klasické loutkářské postupy. Po technické stránce tedy dokáže Hotel Spejbl dospělého diváka skutečně okouzlit. Horší je to však se zbytkem. Jednotlivé čarovné výstupy totiž propojuje pouze opakující se motiv putování Spejbla a Hurvínka zákoutími hotelu,“ píšeme dále.
„Vzhledem k tomu, že největším vtipem večera zůstává slovní záměna splynout – zplihnout, případně stát a stát!, začne být Hotel Spejbl monotónní už před přestávkou,“ naznačuje náš recenzent.
Národní divadlo: Turandot (40 %)
Ještě o pět procent méně si vysloužila nová inscenace Pucciniho Turandot v Národním divadle. „Režisérka Zuzana Gilhuus ve snaze vyhnout se jak okázale dekorativnímu napodobování Číny, tak aktualizaci, zvolila minimalistické pojetí a řeč symbolů. Jenže výsledkem je tmavá scenérie, v níž se pohybují postavy v tmavých kostýmech, jen občas proložených modrou či bílou,“ napsala naše hudební kritička Věra Drápelová.
„Hlavní otázkou přesto zůstává, proč Národní divadlo hraje Turandot, když pro ni nemá zpěváky. Omluvou nemůže být fakt, že obsadit dvě hlavní role - Turandot a Kalafa - není snadné ani pro světové scény, jak se mohli přesvědčit i návštěvníci kinopřenosů z Metropolitní opery, která Turandot naposled odvysílala loni v říjnu,“ zamýšlí se recenzentka.
„Divadlo v podkladech k inscenaci píše o mistrovském Pucciniho hudebním jazyku, ozdobeném mnoha ‚výstředními‘ prvky – od orientálních parafrází přes brutální zvuk orchestru disonantní harmonie až po divoce komplikované sborové a ansámblové scény. Jenže toho ‚výstředního‘, brutálního, barvitého (samozřejmě ve výrazovém slova smyslu) ve hře orchestru pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka moc nebylo, zvuk prostě plynul od prvních taktů tak nějak pokojně, nevzrušivě, na jedné poklidné hladině,“ zazní ještě.
Národní divadlo: Stát jsem já (35 %)
Ještě hůře si docela překvapivě vedla letošní činoherní premiéra v režii renomovaného Jana Mikuláška, který ve Stavovském divadle uvedl text současného francouzského dramatika Vincenta Macaigneho. Představuje v něm nelítostný svět nedaleké budoucnosti, kdy se státy zhroutily a kdy vystrašení lidé čekají nového spasitele. Ovšem místo duchovního hledání tráví čas u pokleslých reality show a nechávají se ohlupovat politickými obchodníky s deštěm.
„Macaigne svůj protkal množstvím narážek, stvořil tak postmoderní mozaiku vibrující současnými problémy a reflektující obavy nejmladší generace. Jeho slova hodnotící dnešní dobu tnou do živého (...). Je až fascinující, jak Francouzův text souzní s emocemi, které po světě vyvolala pozdější křížová cesta Grety Thunbergové. Před příchodem pandemie jedno z hlavních témat světových webů i hospodských debat,“ všímá si naše recenze.
„Aktuálnost tématu a autorovy silné myšlenky ale automaticky neznačí, že máme před sebou dobrou hru. Případně hru tak dobrou, že utáhne prostor Stavovského divadla. Právě na tyto limity patrně tvůrci narazili. Stát jsem já totiž i přes provokativnost myšlenek, různorodé charaktery a množství dramatických situací především nudí,“ píše se dále. „ Pod textem se nepodařilo najít nic víc než apel, chybí jakékoli pnutí mezi postavami. Jen se střídají na jevišti, aby buď vedly sáhodlouhé monology, nebo na sebe křičely, střílely a klely.“
