Tím bylo také dovršeno 44 dní dlouhé turné zahrnující 22 představení ve španělských městech. Během něj se zhruba půl tuctu českých herců spolu s šesticí hudebníků tvořících živý orchestr, zvukaři a dalšími techniky proměnilo v dokonalé kočovníky. A španělsky zvládli nejen své texty v muzikálu.
Stálo to za to. Od nynějška Španělé českou Johanku milují. Alespoň to dokládá nadšení diváků po jejím závěrečném provedení v Mozartově sále zaragozského Kongresového paláce.
Muzikál versus fotbal
Potlesk v sále se stupňuje, když na pódium vchází kapitán La Hire v podání Ladislava Spilky a následně jediný opravdový Španěl mezi španělsky zpívajícími Čechy Alfonso Palomares představující vypravěče.
Nejhlasitější ocenění však patří Juaně v podání Lucie Šoralové. Tu publikum přijímá za svou jako novou domácí zpěvačku. A snad si ani nevšimlo, že není místní. Vždyť zpívá jako rodilá Španělka!
Na pódium je vtažen i Ondřej Soukup, autor hudby k muzikálu, který si nenechal ujít příležitost při tomto vystoupení zaujmout místo u mixážního pultu. A také Gabriel Sopena, básník, zpěvák a univerzitní profesor, který texty Gabriely Osvaldové přebásnil do španělštiny. Ovace.
Dojaté publikum odchází domů a herci s lesklýma očima do zákulisí, kde se objímají. Toto představení bylo opravdu poslední. A prožité naplno. A mimo jiné také největší. Pro skoro třináct set diváků.
Bezpochyby spokojených. Protože když si Španělé něco zaplatí a nelíbí se jim to, k potlesku ze slušnosti nezvednou ani malíček. Alespoň ředitel zdejšího Auditoria to říkal, a ten musí své krajany znát dobře.
Pokud jde o muzikál obecně, takový zahraniční úspěch se dá jistě nazvat událostí sezony. Johanka z Arku si během měsíce a půl udělala ve Španělsku neobyčejné renomé. V Zaragoze si kvůli ní nechali diváci ujít i ligový fotbalový zápas. A ten probíhal na obřím stadionu jen o pár desítek metrů dál.
Ještě v neděli ráno se však vyhlídkami na kdovíjaké sukcesy nikdo nezabýval. V půl dvanácté v noci skončilo sobotní představení ve španělském městě Ciudad Real. Publikum zatleskalo a herci si šli na dvě hodiny zdřímnout na hotel.
Vyspíme se až v úterý
Kdo opravdu odpočinout potřeboval, byla Lucia Šoralová. Spánek by si mohla vyznačovat do diáře. Tak dvakrát týdně. Během španělského turné se totiž chýlily ke konci i zkoušky na premiéru muzikálu Golem v Česku, kde ztvárňuje hlavní roli Rebeky, proto mohla odehrát pouze čtrnáct představení.
I tak se nalítala doslova až až. Její poslední den před derniérou muzikálové šňůry, na které jako hlavní osobnost chybět nemohla, by se dal stručně shrnout takto: ráno letiště Ruzyně, poledne letiště Madrid, odpoledne nádraží Madrid, podvečer nádraží Ciudad Real, o dvě hodiny později představení v Ciudad Real. A místo zkoušky si prozpěvovala cestou.
Na rozdíl od herců, kteří odjížděli z hotelu až ve čtyři ráno, technici po představení sbalili kulisy a vyrazili na pětihodinovou cestu do Zaragozy.
Zde ke své hrůze zjistili, že Mozartův sál má sice báječnou akustiku a výborně řešené hlediště, ale že je určený především ke koncertům, a tedy podmínky pro divadlo nejsou ideální. Bude totiž chtě nechtě vidět do zákulisí.
Dvě hodiny před představením se herci a tanečníci krátce sžijí s novým prostředím, zazpívají si na pódiu i mimo a jsou připraveni. V zákulisí mezi oponami a vratkými kulisami se pohybují s naprostou samozřejmostí. A je udivující, jak ta drobounká Lucia Šoralová dokáže na jevišti vyrůst a proměnit se v ženu s opravdu velkým Ž.
Zbývá pár desítek minut do začátku představení. Diváci se poklidně usazují na svá místa. A za oponou? Jako ráno před svatbou – kdo dojede na nádraží pro babičku? Došly už kytky? Kam se ztratil závoj? A hodně štěstí...
Sami sobě maskéry
Ale kadeřnice, maskérky a kostymérky tu chybí. Dámy i pánové se musí nalíčit a obléct sami. A že to není nejjednodušší. Obzvlášť pro tanečnici Michaelu Joskovou, představující Válku, která během tří hodin vystřídá jedenáct převleků a také se musí umět pokaždé omotat různě barevnými stuhami.
I Alfonso Palomares si na hřebíky v zákrytu pódia pečlivě rozvěsil všechny své kostýmy, které jako vypravěč obléká. V průběhu vystoupení je pak přímo vidět, jak z něj zurčí pot. Právě teď však zjišťuje, že kvůli bolesti zad nemůže skoro chodit.
A do toho asistent režiséra Lubomír Fritz, který má španělské turné na starosti, nese špatnou zprávu. Místní producent zapomněl zařídit povolení na otevřený oheň na pódiu.
To znamená žádné pochodně. To znamená zapalovače. To znamená malý efekt klíčových scén. Gabriel Sopena má horečku, ale přesto se snaží zařídit, co se dá. Nepovede se.
Zdá se skoro k nevíře, že představení opravdu začalo. Na moment přesně. A že je vidět do zákulisí? Vždyť od jeviště diváci oči neodtrhnou. Text ve španělštině je půvabný i bez toho, aby mu našinec rozuměl. Však se o španělskou verzi alba k Johance místní perou.
A recenze v tisku? Nadšené. Pozitivní. Snad až na jedinou: „Hudba muzikálu Johanka z Arku mohla vzniknout v kterékoli zemi světa. Nebylo na ní opravdu nic typicky polského.“
