Se zmíněným čertíkem však občas zažívá peklo docela jiného kalibru než to z pohádky. Sotva zasedne za kavárenský stolek, dotěrný muž na baru pokřikuje: Jsem malej, ale šikovnej! a objednává panáky.
Opravdu vám ani v takových chvílích neleze čertík na nervy?
Člověk musí zůstat v klidu. Když přílišnou pozornost odmítnete, mnoho lidí vyprovokujete k agresivitě. Nechápou, že třeba řeším problémy doma a do toho mám večer náročné představení. Takže se většinou usmívám. Naštěstí existují hospody, kde jsem hájená a obsluha mi nenápadně panáka odnese a vrátí prázdnou skleničku.
Proč zrovna vás obsazují do rolí strašidel?
Asi proto, že se toho nebojím. Vždycky přemýšlím, co mi role přinese, a strašidla mě posunula. Vrátila jsem se s nimi do dětství. Uvědomila jsem si, že bych za život mohla natočit tucty filmů, a kdyby si nikdo ani jednu postavu nezapamatoval, na co by to bylo? Divadlo je pomíjivé, po inscenaci nic nezbude. Herecká práce je jako pápěří. Kdyby v mém životě již nic nemělo přijít, tak zaplaťpánbůh za čerta a čarodějnici Černavu.
Nebála jste se, že se zaškatulkujete?
Měla jsem štěstí. Po Princezně ze mlejna jsem dostala roli Mamzelle Nitouche. Moc nadšená jsem nebyla, ale řekla jsem si: můžeš předvést, že umíš také zpívat, mluvit na jevišti a hrát. Ale šlo to těžce, musela jsem přesvědčit diváka, že jsem normální. Pak přišla Líza Dolittlová v My Fair Lady a další krásné role.
Podle režiséra Deáka Carmen není osudová žena. Jak ji vidíte vy?
Jako ženu, která celou svou bytostí provokuje. Carmen je zosobněním vnitřní svobody. Všechny její radosti, vášně i smutky jsou jen předimenzované - buď je to Mount Everest, nebo nejhlubší dno oceánu. Jedná pudově, je svobodná, divoká, nezanesená, a to mě na ní baví.
Nejtěžší na roli prý pro vás bylo flamengo. Tenhle tanec jste se již jednou učila pro roli Aldonzy v muzikálu Muž z La Manchy...
To se ale nedá srovnat! To bylo jen použití flamenga, zatímco Carmen, to je darda. Denně jsme dvanáct hodin trávili v divadle: šest hodin zkouška, dalších šest na sále. Od čtyř let jsem dělala balet a mám kondičku, tak jsem si říkala, snad takové nasazení zvládnu. Hrábli jsme si na dno. Veškerý pohyb ve flamengu má svůj význam - zvednutí ruky, pohnutí sukní, natočení hlavy. Je to kontaktní tanec o emocích, čarování i strašení v jednom. Choreografka Lenka Dřímalová a její asistentka Kristýna Slezáková udělaly velký kus práce. Když nám poprvé předvedly, jak to naše flamengo bude vypadat, nikdo jim nevěřil, že se to za tak krátkou dobu budeme schopni naučit. Dalo jim práci zbavit nás studu a otevřít se neustále měnícím se rytmům flamenga, naučit se vnímat partnera, aniž bychom se vzájemně dotýkali. Jejich tréninky premiérou neskončily a já jsem jen ráda.
Jsou vám bouřlivé emoce jako Slovence bližší? Aspoň my Češi přisuzujeme Slovákům větší temperament.
Je to možná tím, že Slováci mají vyšší hory a tam leží jejich energie. U moře a v horách se jinak žije, lidi toho tolik nenamluví, ale když se rozparádí, tak to stojí za to.
Muzikál Rusalka, kde jste hrála Cizí kněžnu, kritika označila za znectění Antonína Dvořáka. Nebála jste se podobné reakce u Carmen?
Nepředělávali jsme Bizeta, ze kterého skladatel Ondřej Brousek cituje jen fragmenty. Je to originální dílo, které vychází především z novely Prospera Mériméeho. Každý má právo na klasické dílo sáhnout a přepracovat ho. Buď je to dobré, nebo ne, to je měřítko, a ne fakt, že se někdo opovážil adaptovat klasiku.
Nikdy jste nebyla v angažmá, ale po premiéře Carmen jste řekla, že na Fidlovačku byste se dala zlákat. To byl bonmot, nebo jste to myslela vážně?
Mám ráda svobodu, nechci být ukotvená. Navíc na Fidlovačce nikdo nemá stálé angažmá, jen smlouvy. Mluvila jsem o týmu, který dělal Carmen - s tím bych chtěla ještě hrát. Sešly se v něm ohromující osobnosti - například představitel Joseho Marek Holý a Zdeněk Ratajský, který hraje Antonia. Ne všichni mladí herci, kteří se postaví na jeviště, mají takovou jiskru, a navíc přesně vědí, o čem role je. Nebo mé alter ego, Smrt, kterou hraje Martina Randová. Na zkouškách jsme byly pořád spolu jako dvojčata. Na druhé premiéře vidím, že ve scéně, když jako Carmen umírám a zpívám závěrečnou píseň, Smrti tekly slzy. Takové okamžiky mě naplňují.
Právě pro takové chvíle hrajete divadlo?
Nemohla bych se živit jen televizí nebo komerčními produkcemi. Divadlo je vysavač mé přebytečné energie. Je nevyzpytatelné, a právě proto mě přitahuje.
