První sólista baletu Národního divadla Adam Zvonař propadl ladnému tanečnímu umění ve čtyřech letech a od té doby protančil svět. Se svou ženou Radkou, také baletkou, zakotvili na Výtoni, protože zde cítí dobrou energii.
Haydnův koncert na zámku v Lukavici poslouchal tříletý Adam Zvonař tak pozorně, že jeho děda rozhodl, že by měl hudební stránku doplnit vizuálním vjemem, a vzal ho do plzeňského divadla na balet Sněhurka a sedm trpaslíků. Adam se okamžitě zamiloval. Do baletní přípravky nastoupil ve čtyřech letech, v jedenácti ho vzali na Taneční konzervatoř do Prahy a Adam se přestěhoval na internát a začal se starat sám o sebe.
„Smutno mi bylo první rok, ale rutina a školní dril stesk přebily, navíc jsem se věnoval svému snu,“ vzpomíná Adam Zvonař. Bydlel na chlapeckém internátu v Třebešíně, spolužačky na dívčím na Albertově. „Myslím, že muži to mají v baletu asi trochu jednodušší než ženy, ale zas jich není tolik. Do prvního ročníku nás nastoupilo 23 a po osmi letech nás končilo 14, dnes se baletu věnuje jen pár spolužáků. Kdo však konzervatoř dokončí, neztratí se v žádném oboru, protože se naučí disciplínu, znát své tělo, vystupovat na veřejnosti i spolupracovat s ostatními,“ zamýšlí se Adam Zvonař.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
