Vaše začátky v Itálii byly velmi tvrdé: nevytápěný byt, nedostatek peněz, dokonce jste prý neměla ani dost oblečení pro děti. Až to připomíná romány Charlese Dickense. Nechtěla jste někdy utéct zpátky do Ameriky?
Přišla jsem do Itálie v době, kdy se země pořád ještě vzpamatovávala z války. Ale nevadilo mi to, prostě jsem si na to zvykla. O návratu jsem nikdy neuvažovala, protože Itálie je nádherná země plná památek a jen procházka po Florencii je nepřetržitá lekce z dějin umění.
Studovala jste divadlo a sochařství. Jak jste se dostala k loutkám? Prý jste brala hodiny u českého loutkáře.
Hledala jsem obor, kde bych mohla uplatnit to, co jsem se naučila. Že to budou loutky, jsem zjistila poté, co do Florencie přijelo před mnoha lety královéhradecké Divadlo Drak. Absolutně mě nadchli. Drak navíc pořádal šestitýdenní dílnu, do které jsem se přihlásila. Ovšem mimo tenhle kurz jsem samouk - v Itálii žádná loutkářská škola neexistuje.
Obě vaše představení v Arše jsou spojena s osobou básníka Edoarda Sanguinetiho. V tuzemsku není příliš známý, snad jen jako literární souputník Umberta Eca. Co vás na jeho díle inspirovalo?
V Itálii je Sanguineti velmi populární. Dostala jsem se k němu přes hudbu - představení totiž vždy stavím hlavně na hudbě. Skladatel Luciano Berio vytvořil právě podle Sanguinetiho básně A-Ronne skladbu. Jenže to, co jsme nastudovali, bylo na celovečerní inscenaci krátké, a tak jsme v druhé polovině rekapitulovali Sanguinetiho život - podle jeho básnické skladby Novissimum testamentum.
Jak se básníkovi líbilo stát se hrdinou v loutkovém představení?
Dokonce s námi spolupracoval a propůjčil loutce svůj hlas, který tu zní z nahrávky. Na premiéru přišla celá rodina. Manželka celou dobu plakala, neboť ho viděla na jevišti umírat.
 Loutka zpodobňující básníka Sanguinetiho. |
