Bylo by to samozřejmě efektní a spravedlivé profesní finále, kdyby Daniel Day-Lewis odešel v očividně vrcholné formě se svým čtvrtým Oscarem v pořadí, nadto opětovně za film Paula Thomase Andersona, v jehož režii už si jednu sošku vysloužil za svou roli v dramatu Až na krev.
Ovšem letos se za hereckého favorita cen Americké filmové akademie považuje Gary Oldman coby Winston Churchill v Nejtemnější hodině, jehož výkon je nezpochybnitelný.
Jenže díky politikově proslulosti se jeví také viditelnější než portrét módního návrháře z poválečného Londýna v neobvyklé, leč svou povahou komorní romanci Nit z přízraků.
V každém případě však Oldman dostal opravdu silného soupeře. Daniel Day-Lewis představuje zapřisáhlého starého mládence, jehož módním salónem i ložnicí sice projde spousta žen, ale život s ním smí sdílet pouze jeho komisní sestra. Než jistá servírka objeví až velmi krajní způsob, jak si ho připoutat.
Na Oscara má vedle režie, hudby a kostýmů právem šanci také zdrženlivě jedovatá Lesley Manville v roli hrdinovy sestry, nicméně pouze a právě Daniel Day-Lewis tu má velké sólo: když laská spíše látku než dívku pod ní, když trvá na svých trhlých rituálech a hlavně když vpádem nové slečny tak sladce trpí.
I když se jejich projev těžko navzájem srovnává, v jednom ohledu se oba hlavní rivalové hereckých Oscarů potkávají na stejné frontě proti zbytku světa. Totiž jako dokonalí zástupci typicky britského humoru: zdrženlivého, vědoucího a suššího než martini, které jejich hrdinové svorně popíjejí.
