RECENZE: Velký, silný film. Až na krev

Dramatu, jež vypráví v souladu se svým českým názvem Až na krev, se možná Americká filmová akademie zalekla. Vedle lépe či hůře naplněných žánrů, z nichž k těm nejlepším patří vítězný thriller Tahle země není pro starý, totiž působí jako zjevení z jiného světa.

Konečně opravdu velký, silný, jednolitý film. Nesnaží se zalíbit. Nevydírá ani nerozdírá, prostě zaútočí a nedá vydechnout.

Až na krev

80 %

USA, 2007, 158 minut

režie Paul Thomas Anderson

hrají Daniel Day-Lewis, Paul Dano, Kevin J. O’Connor

Nepláče se, nemluví
Režisér Paul Thomas Anderson i herec Daniel Day-Lewis se chovají jako první lidé ve světě kinematografie. Neohlížejí se na pravidla, režisér divákům nic nevysvětluje, herec neusiluje o jejich sympatie.

Bez hudby a slov, sám v dole, kde úmorně a úporně dobývá stříbro a pak ropu, odstartuje Day-Lewis drsně věrnou baladickou ságu, v níž je dřina opravdu zalitá krví a potem, ale bez sebelítosti, stesků a ornamentů.

Není o čem mluvit a nad čím plakat, k životu prostě patří každý kýbl hlušiny stejně jako riziko, které plodí sirotky. Jednoho se hrdina ujme, ale zase bez jímavých scének, tak samozřejmě, jako se s večerní únavou zpije do spánku beze snů, aby ráno pokračoval v dobyvatelské posedlosti.

A kolem se rozprostírá nádherně nekonečný prostor, který však odmítá malebnost. Po dlouhé době film, jenž naplno dýchá; také hudba je nezvykle plná a zneklidňující, žádná lahodná symfonie.

Malý „syn“ sice dojímá, ale s účelovým cynismem, neboť hrdina používá jeho sladký dětský obličejík coby návnadu na hejly, jako dobrozdání vlastní solidní bezúhonnosti starostlivého tatíka, když od opatrných nedůvěřivců skupuje pozemky. A nelze se pohoršovat, neboť chlapce ta spiklenecká souhra baví stejně jako jeho „tátu“.

Kruh samoty
Day-Lewis ukazuje v každé vteřině, zač dostal Oscara. Jeho hrdina, jenž se z horníka vypracuje v mocného těžaře, vyzařuje úžasný dar kolotočáře a vizionáře zároveň. Rozený vůdce a manipulátor má k andělovi zatraceně daleko. Přesto mu nelze nefandit, když narazí na rovnocenného soka v podobě kazatele, kterého skvěle hraje Paul Dano, rovněž tribuna lidu a mistra manipulace, jenž brání proti vetřelci svou sféru vlivu.

Dva šarlatáni, jeden zemitě srostlý s půdou prosáklou černým zlatem, druhý žonglující s vírou, jíž se ani zpupný naftařský král nemůže veřejně protivit. Napětí mezi nimi houstne od střídání výher i proher k nevyhnutelné rozhodující bitvě a rytmizuje celý „mužský“ film.

Ženy v něm téměř nehrají roli, zato otcové, synové a bratři ano. A opět věcně, jakoby uzavřeni do sebe, bez výlevů citů, s darem pionýrů přijímat věci tak, jak přicházejí. Uhrančivé ticho před výbuchem, jenž chlapce poraní; „otcův“ zahanbený útěk od vlaku, který syna odváží; náhlé zjevení bratra a tím krutější objev pravdy o něm; to jsou body, jejichž spojnice uzavírá kruh hrdinovy samoty.

Za ni se mstí, kdykoli ztratí další iluzi rodinné blízkosti, kvůli ní zažene syna tím nejbrutálnějším způsobem, za ni trestá i kazatele ve vypjatém finále, jež ani jinak skončit nemůže. Muž, který dobývá zemi jen pro dobývání, je odsouzen k samotě. A k osudovosti silného jedince se váže panenská nálada pusté země zaslíbené, v níž se teprve kolíkují první plůtky příštích životů.

Ruší vlastně jen dvě drobnosti, nadsazená metráž a délka klíčových dialogů, zvláště když jinak film šetří slovy sympaticky úsporně. I přesto je s podivem, že film tak drze nepoddajný ani na okamžik nenudí.