Franz Schubert: Symfonie č. 5 B dur, D 485
Allegro
Andante con moto
Menuetto. Allegro molto
Allegro vivace
Krzysztof Penderecki: Koncert pro violu a orchestr (v úpravě B. Pergamenščikova pro violoncello)
Concerto for viola (arranged for cello by B. Pergamenschikow)
Přestávka
Felix Mendelssohn Bartholdy: Symfonie č. 3 a moll, op. 56, „Skotská“
Andante con moto. Allegro un poco agitato
Vivace non troppo
Adagio
Allegro vivacissimo. Allegro maestoso assai
Bez přestávek mezi větami
|
Sinfonia Varsovia Koncert se koná pod záštitou primátorů měst Praha a Varšava |
Franz Schubert (1797 - 1828) stojí na samém začátku dlouhého a bouřlivého vývoje romantické hudby, který vedl až k mladému Schönbergovi a Richardu Straussovi. Musel nutně navázat na odkaz svých předchůdců a současníků, ale současně se snažil oprostit se od něho. Na poli symfonie se Schubert cítil vázán předchozím vývojem natolik, že převzal klasickou sonátovou formu a její vyjadřovací prostředky prakticky beze změny a teprve ve své poslední symfonii C dur, kterou komponoval krátce před smrtí, vytvořil dílo, jímž začíná historie romantické symfonie. Pátou symfonii B dur napsal s obvyklou lehkostí v září a říjnu 1816, tedy v devatenácti letech. Obsazením orchestru se skladba hlásí k počátkům klasicismu a svým rokokovým půvabem, výrazovou průzračností a formální přehledností připomíná spíše mladého Haydna.
Polský skladatel a dirigent Krzysztof Penderecki (1933) byl již na konci šedesátých let, kdy působil jako docent na Vysoké hudební škole v Essenu považován za vedoucí osobnost současné polské skladatelské generace. Skladatel si osvojil a mezi své vyjadřovací prostředky přijal nové akustické fenomény, začal důsledně pracovat s témbry, aleatorikou a zavedl do své hudby i netradiční artikulační prostředky. V další etapě se pokusil o syntézu s předcházející hudební tradicí, ale i v rámci svého příklonu k neoromantismu hledá stále nové, vlastní vyjadřovací prostředky a zkouší nové způsoby, jak oslovit posluchače.
Právě koncert pro violu 1983), který dnes uslyšíme v přepracování pro violoncello, je výsledkem skladatelova syntetického pohledu na dosavadní vlastní tvorbu v kontextu evropského vývoje hudby. Pro sólistu napsal velice virtuosní, efektní part, který je však logicky zasazen do partitury a prochází stále novými, zvukově originálními kontrapozicemi, na nichž se podílí svými efekty i početná skupina bicích nástrojů. V průběhu díla se střídají dlouhé, emocionálně vypjaté recitativní plochy se vstupy sólového nástroje připomínajícími kadence. Koncert plyne v jednom nepřerušeném toku, je však vnitřně členěn do několika tempově kontrastních oddílů a je orámován dvěma výraznými, expresivními pomalými plochami.
Felix Mendelssohn Bartholdy (1809 - 1847) byl umělec moderního typu a součástí jeho života byly i cesty po Evropě, na nichž nejen prezentoval své dílo. Vědomě hledal kontakty s národními kulturami jiných národů. Cestoval tedy po Francii a Švýcarsku, z Itálie si přivezl inspiraci pro Italskou symfonii, ale obzvláště hluboce na něho zapůsobila cesta do Anglie a Skotska. Svou zvláštní krásou jej uchvátily ostrovy lemující západní břehy země (předehra Hebridy), ale nejlepší vyjádření jeho cestovatelských prožitků nalezneme ve 3. symfonii a moll op. 56, která se také nazývá Skotská. Podobně jako to uměl ve svých vynikajících kresbách, dovedl i v hudbě postihnout specifický ráz drsné, hornaté skotské krajiny a vyjádřit jej sugestivně tóny. Ve srovnání s Italskou symfonií hýřící jasnými harmoniemi a ohnivými rytmy, zde používá tlumené tóny instrumentační palety, výraz je melancholický, tak jako bývá ve Skotsku stále zamračené nebe. Ve scherzu zase použije prvky typicky skotské dudácké melodie, kdežto pomalá třetí věta vychází ze zachmuřeného pochodového tématu a bolestně zabarvené alternující melodie. Finále napovídá tempovým označením svůj obsah: je nadepsáno Allegro guerriero a snaží se zřejmě postihnout bojovnou a temperamentní povahu skotských horalů. Postupně se však výraz hudby dostává do jasnějších poloh a závěr díla je jásavým projevem radosti ze života.
Sinfonia Varsovia
“Spolupráce s žádným jiným orchestrem mně nepřinesla tolik uspokojení jako setkání se Sinfonií Varsovia. S plným přesvědčením mohu prohlásit, že za několik let společné práce na koncertech i nahrávkách zahrnující nejširší repertoár si orchestr vždy uchoval nejvyšší úroveň”, napsal o orchestru Yehudi Menuhin. V dubnu 1984 na pozvání Polského komorního orchestru navštívil Polsko a vystoupil zde jako dirigent i sólista. Jeho zájem na spolupráci s orchestrem, rozšířeným na 40 členů, byl tak obrovský, že ještě před návratem do Anglie podepsal smlouvu jako hlavní hostující dirigent Sinfonie Varsovia.
Bezprostředně nato byl orchestr pozván na turné do USA, Kanady a mnoha evropských zemí. Díky téměř neomezeným repertoárovým možnostem účinkoval orchestr s umělci takových jmen, jako jsou Claudio Abbado, Rafael Fruhbeck de Burgos, Charles Dutoit, Witold Lutoslawski, Mstislav Rostropovič, Martha Argerich, Maurice André, Jurij Bašmet, Alfred Brendel, Augustine Dumay, James Galway, Kiri Te Kanawa, Gidon Kremer, Alicia de Larrocha, Radu Lupu, Miša Maisky, Anne Sophie Mutter, Murray Perahia, Samuel Ramey a další. Sinfonia Varsovia patří k nejpřednějším orchestrům svého druhu na světě.
Boris Pergamenščikov
Narodil se v hudební rodině v Leningradě. Již jako student konzervatoře koncertoval s nejvýznamnějšími orchestry v Moskvě a Petrohradě Jeho mezinárodní dráha se začal v roce 1974, když vyhrál první cenu a zlatou medaili v 5. Mezinárodní interpretační soutěži P. I. Čajkovského v Moskvě. Dnes je B. Pergamenščikov vítaným hostem ve všech světových hudebních střediscích od Berlína po Tokyo a od Salcburku po Jeruzalém. Pravidelně vystupuje s nejlepšími orchestry světa, jakými jsou Berlínská filharmonie, Vídeňští symfonikové, Mnichovská filharmonie, Královský filharmonický orchestr z Londýna, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, BBC Symphony, NHK Tokyo a Orchestre National de France. Spolupracoval s největšími dirigenty a instrumentalisty, jakými byli a jsou Claudio Abbado, Gidon Kremer, Mstislav Rostropovič, Andras Schiff a Wolfgang Schneiderhan. B. Pergamenščikov se intenzivně zabývá interpretací soudobé hudby, při níž spolupracoval přímo s autory, mezi nimiž nechybějí zvučná jména Šostakovič, Lutoslawski, Dutilleux, Penderecki, Gubaidulina, Schnittke, Kurtag, Ustwolskaja a další.
Rozhovor s Borisem Pergamenščikovem
Vyrůstal jste v muzikantské rodině a v kromobyčejně úrodné zahradě leningradské hudební kultury. Který z vlivů vás tehdy ovlivnil nejhlouběji?
Krása architektury a spousta nádherných koncertů Leningradské filharmonie s Mravinským nebo Vídeňští a Berlínští filharmonikové s Karajanem, Richter, Rubinstein, Oistrach nebo Stern. Prostě všichni.
Mezinárodní hudební soutěž P. I. Čajkovského neustále představuje vrchol pro začínající kariéru mladého umělce, především instrumentalisty. Proč, podle vás?
Ve svých počátcích, v 50. létech ocenila Čajkovského soutěž mnohé vynikající muzikanty, jako Cliburna, Aškenázyho, Kremera, kteří se pevně usadili ve světovém interpretačním umění. Význam tohoto impulsu do začínající kariéry je srovnatelný pouze s bruselskou soutěží královny Alžběty nebo Chopinovou soutěží ve Varšavě.
Hrajete na nástroj, který je vlastně nejmladším sólovým instrumentem, stanuvší kdy před symfonickým orchestrem. Svou pozici si vybudoval teprve před sto léty. Cítíte, že je cello rovnocenným partnerem s houslemi nebo klavírem?
Samozřejmě ! Jinak bychom neměli takovou spoustu znamenitých koncertů a sonát, napsaných v dílnách největších skladatelů 20. Století jakými byli a jsou Lutoslawski, Šostakovič, Prokofjev, Britten, Penderecki, Dutilleux a mnozí jiní. Nejenom jako violoncellista, ale jako muzikant musím říci, že velkolepý rozsah téměř 6 oktáv nám dává mnohem více vyjadřovacích schopností než houslím. Nakonec pozorujeme velkolepý rozvoj hrací techniky na cello. Některá díla, jako například Koncertantní symfonii Prokofjevova nebo Zimmermannovu Sonátu hráli před 40 léty jeden či dva cellisté, neboť ostatní ji pokládali za nehratelnou. Dnes tato díla hrají tisíce mladých cellistů po celém světě.
Jste dobře znám, jako velký přítel soudobé hudby. Jaká je vaše motivace pro to, abyste hrál soudobá díla?
Největší hnací silou jsou pro mne životopisy mnohých skladatelů, kteří, žel, neměli nikdy za svého života příležitost slyšet svá día. Myslím si, že každý muzikant musí vzdělávat své publikum a provádět soudobou hudbu. Bez předsudků, ale i svévolí, musíme s rozvahou a perspektivou vést své publikum a předkládat mu nové nápady. Jinak zůstaneme, v opakovaném provádění populárních děl ve stereotypu.
Zpracoval jste Pendereckého violový koncert pro cello. Co bylo důvodem?
Požádal mne o to Krzystof Penderecki, jenž si myslel, že by jeho violový koncert mohl znít na cello dramatičtěji, takže posuďte sami, zda-li se záměr povedl.
